Jak se stát maďarským národním hrdinou aneb Kasper Hungároš superman

Nechť se laskavý čtenář pohodlně usadí, nejlépe s milovanou bytostí po boku (pes, kočka, papoušek, krtek, a podobně, případně manželka), ochutná vynikající kávu a zapálí kvalitní doutník, usadí na nose býle a nechá se unášet po řádcích tohoto spisku do zasněžených Tater v polovině března roku tisícdevětsetdevadesátšest, kde se odehrává tento pohnutý příběh.

Byla to doba přeslavná, ve které jsme my malá, nic neznající stvoření měla tu čest pobývat ve stínu pokořiltelků osmitisícovek. A právě v toto údobí, kdy se bezuchovští borci nesmazatelně vrývají do erbu dějin lidstva, vyráží jeden Kasper se vší skromností a úctou přece jen o trošku větší k horám a kamení, než k lidem, do Vysokých Tater.  

            Patnáctého března, po příjemné cestě, jsem ubytován na "Slezanu" ve Velické dolině. Je překrásný zimní den, plný sluníčka, a já jen doufám, že podobné budou i ty další. V hotelu se rychle kamarádím se sympatickým personálem a chystám se na ráno, kdy bych rád vyrazil na "Gerlach". Asi v osm hodin, po báječné večeři usínám a těším se na ráno.

            Budím se sám asi o půl páté, a o hodinu později vyrážím do mlhy a snažím se neminout suťový kužel "Kráčmaráku". U Dlhého plesa potkávám dva polské kamarády, a tak se spolu pouštíme mírně lavinézním žlabem vzhůru. Cítím, že mám dnes jeden ze svých koňských dnů, je mi perfektně, a tak s klidem šlapu stopu. Všechno jde rychle jako po drátkách až do okamžiku, kdy je třeba kousek hřebene odjistit a Matěj s Norbertem mi s úsměvem sdělují, že si nevzali žádný materiál, protože nejsou horolezci, ale nějací Poznaňští skauti nebo co. Řádim jako čert a ptám se, proč se teda cpou na horu. Na odpověď ani nečekám, dolů se mi s něma stejně nechce, tak je navazuju na lana a jde se. Kde bylo třeba slanit, kluky spouštím. Všechno se vleče, jenom čas letí. Nicméně asi ve dvě hodiny odpoledne jsme na kopci, viditelnost asi 200 metrů, počasí nic moc. Poláci zahajují děsný tyátr, snaží se lepit na kámen nějaké samolepky a nutí mě, abych je fotil s vlaječkami toho jejich skautského oddílu. Zatímco se poplácávají po zádech, začínám sestupovat a jdu odjistit ten žlábek, co jsme před chvílí slanili. K mému překvapení sestup nám šel velice rychle, i když jsem viděl, že už toho mají kluci polští akorát tak dost. Kousek nad Kráčmarákem sice zastaví a říkají, že je vedu špatně, ale když vidí, že na hádání nemám náturu, dohánějí mě a zcela v přátelském rozpoložení sjíždíme žlabem do doliny po zadnicích.

            Asi o půl osmé večer jsme na hotelu, zabíráme jeden pokoj. Kluci hodují, já moc nemám hlad, tak si dávám nudle s tvarohem a čaj. Bolí mě koleno, dost kulhám, jsem příjemně utahanej a tak se bujará zábava semkne na sprchu a postel.

Kluci už spí, když se ozve tiché zaklepání na dveře a potom se objeví mladá recepční. Koukám na ni, jak na zjevení a v duchu si říkám, že v tomto hotelu se mi začíná líbit. Chvilku tam okouněla a pak se pološeptem zeptala do tmy "Jurka, spíš"? No já na to, že "nie".Srdíčko mi tlouklo někde v krku a nemohl jsem se dočkat, co bude dál. No a najednou taková rána pod pás. "Jurka, Maďary sa nievracajů, je treba pre nich ísť". No fajn!!!

            Devět Maďarů ráno asi hodinu po mě vyrazilo taky na Gerlach. Nejspíš se ztratili v mlze hned na začátku, protože jsem je nepotkal a ani neviděl stopy. Při představě, že půjdu zase nahoru v té mlze, v noci, ke všemu začalo samozřejmě večer sněžit, mi naskakovala husí kůže. Nebo to bylo spíš z toho, jak jsem na sebe navlíkal ty mokrý hadry a boty. Poláci dělají, že spí, i když mám rozsvíceno a mlátím karabinama a skobama, když je házím znovu do ruksaku. Dole v recepci už na mě čekají tři kluci. Né, že by mě měli za vynikajícího záchranáře, ale zkrátka všichni horolezci kromě jednoho kuchaře (Petr se jmenuje) a mě, byli zastrčeni někde ve stěně. Šéf hotelu si všiml světla ve stěně Kvetnicové veže a tak tam vyrážíme. Když kluci volají na horskou a dostávají odpověď, že vrtulník nemůže kvůli počasí lítat, ale že nám ještě někoho pošlou.

            Jak se přibližujeme ke stěně, Petr si všimne, že maďaři sestupují žlabem, který končí asi třicetimetrovým kouskem ledopádu. Není to jisté, protože je špatná viditelnost, ale když se dostáváme ještě blíž, tak se ukázuje, že má Petr pravdu. Začínáme   hulákat, samozřejmě né maďarsky, ať se zastaví a dál nesestupují. Kupodivu to zabírá a světýlka se přestávají hýbat.

Sebekriticky uznávám, že kdybych se měl pustit k těm maďarům ledopádem, rovnalo by se to s mýma zkušenostma v ledu, sebevraždě. Proto jsem rád, že Petr uvažuje úplně stejně. Proto volíme jinou taktiku. Jedna dvojka jde pod ledopád čekat na horskou a přesvědčit Maďary o chybě, kdyby přece jenom chtěli zase pokračovat tím žlabem, ve kterém teď jsou. Druhá, já s Petrem, postupuje víceméně naslepo stěnou vpravo od Maďarů. Stoupáme nějakým žlabem, potom po takových divných plotnách. Naštěstí je hodně sněhu. Petr se pořád zastavuje a necítí se po tmě dobře, tak se zase dostávám do předu a šlapu stopu. Pořád nemůžu najít místo, kde by se dalo traverzovat k Maďarům. Už vidím hřeben a zespodu na nás křičí ať sestoupíme. Vyrazili jsme v deset večer, teď je jedna hodina ráno a Petrovi se pokazila baterka. Motáme se v té pitomé stěně dvě hodiny, pořád hustěji sněží a Maďaři nikde. Zkouším ještě traverzovat, než se vrátíme. Dostávám se na pilíř a asi 200m pod sebou vidím světýlko. Začnu na to: "Hungánoš"! No vida, ozývá se z tama úplnej jásot. Vracím se k Petrovi a svítím mu na cestu. Terén má sklon asi 70 stupňů, sníh je tvrdej, ale na vytahování lana tam není nikde místo. Za půl hodiny už se zdravíme s Maďarama. Vytahuji z ruksaku zátěž v podobě pití a nějaké čokolády. Jenom se po tom zaprášilo. Jsou dvě hodiny ráno a špekulujeme, kudy sestoupit. Po našich stopách to nepůjde, protože by se muselo hodně nastoupat exponovaným terénem a Maďaři už byli hodně vyčerpaní a k tomu měla jedna holka, (byly tam tři) poraněnou nohu. Takže jedině dolů. Petra napadlo slanit ledopádem, ale když se podíváme zase na zmrzlé Maďary, (nevzali si péřovky), od téhle možnosti upouštíme. Petr zůstává u Maďarů, navazuje je po trojkách na lana. Poraněnou holku balím do svojí péřovky a teď sám a nalehko traverzuji svahem a hledám sestup. Ani ne moc daleko jsem našel poměrně slušný žlab, do kterého se dalo dostat krátkým slaněním.Vracím se ke skupině a radím se s Petrem. Nakonec usoudíme, že nám v celku nic jiného nezbývá, než to zkusit. Zespodu slyšíme zvuk skútru, to přijela horská . Lezeme tedy postupně všichni ke žlabu. Maďaři jsou fajn, poslouchají jak hodinky. Zřizuji hodně špatný štand ve zmrzlé trávě a kamení. Postavím se do sněhu až po kolena a přes rameno spouštím jako prvního Petra. V tu chvíli už všem dochází světlo, tak se svojí baterkou hodně šetřím. Roztrhla se mlha a zespodu se rozzářily dva reflektory horské služby. Krásně všechno nasvítili a nám už bylo jasné, že jdeme správně. Až do této chvíle jsem se cítil mírně nejistě, jestli jdeme dobře a únava udělala svoje. Ale od teď ze mě všechno spadlo a bylo mi fajn. Petr na mě křičel z půlky žlabu, že to mám všechno spustit k němu, a že už vidí, jak k němu stoupají chlapi zespodu.

           Trvalo asi hodinu, než se mi podařilo všechny spustit. Naštěstí to byly jen lehké váhy. Chlapík z horské , co seděl pod žlabem na bobku a nešel navrch, protože se bál, že se to s ním sesype , mě potom nadával, že to trvalo moc dlouho. Neměl jsem chuť ani sílu mu pořádnou jednu vrazit.

V pět hodin ráno jsme byli už všichni na Slezanu. Maďaři , personál a zachránci z horské služby, všichni jsme se sesedli u stolu a pilo se ještě, když jsem odcházel ráno na vlak. Maďaři byli krásně vděční. Maďarky pro Petra a pro mě tančily na stole. Ale to už jsem moc nevnímal, usnul jsme na podlaze s ruksakem na zádech a ani jsem se nevyzul.                          

                  

                                                                                                 Kasper

                                                              

Z toho plyne poučení : Když už se někam cpu, tak koukám, abych se taky měl kudy vrátit.