Keňa - Tanzánie (25.11-18.12.1996 - Pohanka)

Účastníci : Jirka Troneček

                     Franta Zábranský

                     Ivo Živný

                     Milan Naswetter

                     Laďa Palko

                     a já

 

Bylo to asi takhle :

            Na pondělí 25,11, mi Světlana natáhla budík na 5.00 hod, protože jsem se chtěl nabalit až ráno. Budík zvonil, ale vstával jsem až v 6.15, dřív se mi nechtělo. Balení šlo docela dobře, v 7.30 zavezla Světlana Štěpána do školy a Martinu do školky, já se balil a Jańa mi asistoval. Pak jsem si zajel do města pro baterky a pro tašku na krk na doklady. Tady na mne zamával Milan, proč nikdo není u Gatey (místo srazu před odjezdem) v 8.00, jak to bylo domluvený. Nikdo mu neřekl, že se jede až v 9.00. Doma jsem dobalil, dal si sprchu a v 9.00 pro mne přijeli. Cesta do Prahy byla v pohodě, na Ruzyň jsme přijeli asi v 14.00, letadlo letělo až za 4 hodiny a tak jsme seděli v baru, pak chvíli v "zóně nikoho", kde jsme měli štěstí na ochutnávání nějaké desetileté Whisky, ještě jsem volal domů a šli jsme k letadlu. Let do Amsterodamu trval 1:20 hod., přistávali jsme za deště, teplota 6o C. Na letišti jsme měli asi 6 hod. čas (odlet do Nairobi byl v 23:40). Pospávali jsme v hale, pak Laďa a já měníme 10 USD a dáváme si pivo, a to hned tři. Ivoše bolí mandle, tak ji léčí whiskou. A pak už jen kontrola před odletem, jenom mi kontrolovali zavazadlo na kov. Letadlo se jmenovalo Marie Curie, byl to Boeing s devíti sedadly v řadě. A přesně o půlnoci, kdy za startovní drahou svítil měsíc jak prase, (úplněk), letadlo vyrazilo.

 

26.11., úterý

            Let.

Let byl velmi dlouhý, letušky velmi hezké, jídlo velmi dobré, jenom ta černoška, co seděla přede mnou mne žrala. Opila se Heinekenem, pálila jednu od druhé a se sluchátkama na uších se kroutila do nějakých národních rytmů, takže se nedalo spát. Ale jinak v pohodě, seděl jsem u chodby, tak jsem si natáhl aspoň nohy. V 9.30 místního času přistáváme, v Nairobi prší, teplota 16 C. Z letiště jedeme s místníma borcama do města, do jejich kanceláře, kde smlouváme cenu za 3 dny (auto, řidič, benzin, ubytování, nějaké fiktivní pojištění a ještě cosi, co jsem nepochopil), pak jdeme nakoupit do obchodňáku bomby do Bleueta, chleba a vodu. U kanceláře nás pak čekala dodávka a vyrážíme do NP. Masai - Mara. Podle těch kluků, co nám všechno pronajali za 260 USD a 3USD z letiště do města, tam dojedeme za 3,5 hod. Cesta byla hrozná, tak špatnou jsem dlouho nezažil, defekt byl jen jeden. Pohled na Velkou příkopovou proláklinu byl parádní, v savaně se začaly objevovat první zvířata (gazely Thompsonovy, zebry, pakoně, tři žirafy, supi, orel stepní, všude byli hnědí a červení luňácí ). Stmívalo se. Řidič říkal, že přejel kobru. Kdo ví, jestli to byla pravda? V 9.00 večer (7.00 seč.) jsme přijeli do NP. Masai - Mara, vytahali věci z auta, uvařili polívku a teď tady sedíme a plánujeme zítřek v NP. Spát budem ve stanech dost děravých a tak s Milanem máme bobky z hadů. Dýmka, slivovice a spát. Ale ne, poseděli jsme ještě pár hodin, probrali Kibo, možnost jiné cesty do -Tanzánie a ještě něco. Spát jsme šli, když svítalo.

 

27.11., středa

            Ráno jedeme do NP. Masai - Mara. Je to docela zajímavý, řidič ale nechce zastavovat na místech odkud se dají fotit ptáci. Trošku jsme se chytli. Tak projezdíme dopoledne. Okolo 13.00 jsme nazpět v kempu, chvíli si zdřímnu a v 16.30 se za 500 šilinků (600 šilinků je 10USD) jdeme podívat do masaiské vesnice. Kruhová ohrada z křoví, domky z hlíny a proutí, taky do kruhu. Uprostřed místo na obchod s "turisty". Takže hned vytahují věci na prodej. Ale nikdo nekupuje a jedeme zpět do kempu. Vaříme polívku, klábosíme a asi v 11.00 jdeme spát.

 

28.11., čtvrtek

            Ráno balíme v 7.00 a jedeme stejnou cestou zpět. Připadá mi to lepší než před dvěma dny, anebo jsem si už na ty cesty zvykl. Asii v 16.30 přijíždíme k jezeru (u tohoto jezera bydleli na odpočinku Adamsonovi, jak jsem se později doma dočetl). Zde jsou nádherní ledňáčci, volavky, kormoráni, mandelíci, ibis hnědý atd. Pak ještě společné focení a odjezd do Nairobi. Po cestě   pořádně prší a je dost chladno. V Nairobi jsme až večer, zastavujeme v "naší" cestovce, domlouváme lístky na autobus na zátřek (Nairobi-Arusha). Pak jedeme do ubytovny "Madam Roshe", je to naproti nemocnice v Nairobi. Tady nikdo neotvírá. Náš řidič nás obveseluje informací, podle které se u Madam Roshe psi, kteří areál hlídají, vrhají na místní, ale bílé nechávají- na pokoji. Psi tu opravdu jsou a spí v postelích, které nám nabízí. Tak jdeme dál. Náš průvodce nás veze do hotelu Sirona. Noc pro dva za 1600 místních (vžil se název šušniky), to je dobrá cena. Ubytování, velké mytí a praní , pak   jdeme na dvě místní (a dobrá) piva á   60 šušniků a spát.

29.11., pátek

            Ráno vstáváme v 8.00, chceme do města. Při odchodu z hotelu nás zastavili, že v ceně je i snídaně. Tak jsme šli do restaurace, docela pěkné. Dal jsem si kukuřičné lupínky s mlékem a tousty s máslem a marmeládou. Nabízeli nám ještě ovoce a amoletu, ale nedal jsem si. Pak jsme vyrazili do města. Čirou náhodou po asi jednom km jsem uviděl na baráku "telefony a faxy do celého světa", Tak jsem šel do patra a hned na podruhé to vyšlo. Doma sněží a mrzne a vše je OK. To bylo z Nairobi všechno, na hotelu jsem se osprchoval a v 13.00 přijel náš řidič i s celou svou rodinou, že nás zaveze k autobusu. Měl dvě malý holky, který měly spletený vlasy do tenkých copánků.To bylo moc pěkný. Chtěl jsem si je vyfotit, ale při té honičce u autobusu jsem to nestihl. Autobus jel z centra, při loučení s řidičem jsme mu dali 1200 šušniků, to se má. Ještě bylo trochu času, tak jsem si skočil do knihy. Moc krásných a docela laciných knih o přírodě a o horách. Zvažoval jsem, že nějakou koupím, ale musel bych vyměnit peníze (jedeme do Tanzánie a místní šušniky došly). Navíc místa v báglu je tak málo! Při odjezdu se ztratil Laďa Palko (na záchod- to proklaté jižní ovoce) a málem jsme mu ujeli. V autobuse jeli samí cizinci, celkem 14 lidí, nějací amíci a nevím kdo ještě (vyjeli jsme v 14.00). Cesta byla dobrá, skoro pořád asfalt. Na hranici s Tanzánií nás těžce otravovali prodavači trenek, v Tanzánii byl klid. Jeli jsme stále na jih, před námi začala vystupovat hora jménem Meru, asi 4300, nalevo bylo vidět mohutnou základnu Kiba. Do Arushy jsme přijeli za tmy. Zavezli nás až k hotelu Amazon. Jirka se šel zeptat, je-li volno. Bylo, tak jsme zůstali. Nocleh ve dvoulůžkových pokojích, cena za pokoj 7 USD. Ubytovali jsme se ve třetím patře a šli dolů na pivo. Dal jsem si dvě, kluci ještě kuře s rýží, ale bylo tvrdé. Vyčmudil jsem si dýmku jako správný cestovatel. V baru   seděla docela pěkná černoška, asi prostitutka. Jen co jsme sedli, začala na nás pomrkávat. Když pak odcházela, řekla Laďovi "baby", a to ho vzalo (už mu nikdo dlouho baby neřekl). Na pokoji jsem chtěl vařit polívku, ale rozleželo se mi to, nemůžu pořád jíst. Trochu lítali komáři, zapálili jsme spirálu a šli spát.

 

30.11., sobota

            Ráno jsem nemohl dospat, v 8.00 přišli kluci, ať s Milanem hlídáme věci, oni, že půjdou vyměnit peníze a za Vágnerem domluvit návštěvu parků Kibo. Tak jsem si zase přebalil batoh na co nejmenší, zjistil jsem, že mi do sladkostí vytekla Jesenka a všechno je polepené. To je paráda. Ale podařilo se mi batoh zmenšit. A to mám v batohu dvě masky. U hotelu je fotbalový stadion a dnes tam nějací kaskadéři jezdí autama. Černoši sedí všude, na zdech, transparentech...... Na chodbě se uklízí, jdu se umýt olepený od Jesenky a místní obsluha žehlí prádlo žehličkou na dřevěné uhlí. Na záchodě chybí deska, nesplachuje. Voda chvíli teče a neteče. Pak zašívám nějaký potrhaný věci. Milan vstává a vaří polévku. Do 10.30 se povalujeme na pokoji, pak podle domluvy snášíme batohy dolů. Když jdu naposled, přichází Ivo, že tu budeme ještě   jeden den spát. Domluvili všechno, i Kibo, za 406 USD, to je dost, ale je to prý nejnižší cena, jaká může být. Věřme tomu.   Je to i s dopravou, průvodcem až nahoru. Kluci zůstávají dole v restauraci a Jura, Milan a já jdeme do cestovky k Vágnerovi (Kterého nenašli.Je v ČR) zaplatit zálohu za jejich cestování parky   a naše Kibo. Ve městě je hrozná špína, cestovku vedou nějací indové. Zde domlouváme následující - Jirka, Laďa, Ivo a Franta budou pět dnů jezdit po NP. (Ngorongoro, Lake Manyara), celkem za asi 350 USD a my půjdeme na Kibo. Vyjedeme zítra v 8.00 z hotelu. Věci, které nebudeme potřebovat na výstup, necháme v cestovce. Tady jsme se seznámili s naším horským vůdcem. Jmenuje se Minja Gassiano, je mu 29 a na Kibu byl asi 20x. Nazpět jsme se zastavili v obchodě s kůžema, trofejema (Grantova gazela á 15 USD) a prošli uličkou se spoustou krámků, kde měli všechno možný z ebenového dřeva. To byla paráda. Na hotelu jsme vynesli věci zpět na pokoje (uklizené). Jiří rozdal peníze, co vyměnil. Dostal jsem 55000 šušniků (asi 100 USD), ušmudlaných až hrůza, v 1000 šušnikových bankovkách. A jdeme znovu do města koupit banány, vodu a plyn do Bleueta. Voda je v obchodech, banány kdekoli (8ks velkých za 400 šušniků, tj. asi za 18 Kč, ale stejně nás natahují). Plyn je největší problém. Nakonec ho mají na benzince BP. Na pokoji Milan balí batoh, já vařím dvě instantní polívky. To nestačí, ještě si dávám banány, Pak jsem se nabalil já, beru skoro všechno oblečení, jídla dost, hlavně polívky a čaj. Tři bomby musí stačit. Večer jsme šli dolů na pivo (dnes á 500, včera á 600), když jsem se vrátili nahoru, měl Jiří vykradený pokoj a foťák za 10000 v čudu. Honili jsme vedoucího, ale nebyl k sehnání. V takové náladě se šlo spát.