GRAND JORAS 1995

Napsal Super User. Posted in Dynamo 40

GRAND   JORAS 1995

23.3 až 2.4.1995.

Láďa Drda, Jiří Kasperlík, Pavel Matoušek, Víťa Zedek

 

            Nikdy jsem neměl s češtiny lepší známku než trojku. Proto mi mnou psaný článek do tohoto senzačního časopisu připadá spíš jako výsměch všem slohovkářským estétům. Nicméně stalo se, omlouvám se dopředu a slibuji, že se budu snažit. Rostopím tedy kamna, navařím čaj, usednu i s kocourem Matesem na klíně, zapálím voňavou tyčinku a za svitu petrojejky zvěčňuji na list papíru hrdinství a neskrotnou touhu čtyř statečných mužů, kteří se na jaře roku tisícíhodevětstéhodevadesátéhopátého pokoušejí zdolat přeslavný Alpský štít Grand   Joras.

            Jako každý jiný správný vílet do hor, začíná i tento shromažďováním. Shromažďují se myšlenky, shromažďují se lidé, materiál a hlavně obrovské množství jídla kterého se vždy alespoň polovina doveze spátky domů. ( O pití to neplatí ).  

            Naše mužstvo tedy vydrancovalo rodinám   špajzy. Dali manželkám pusu, zamáčkli slzu, zamávali rodné vísce, a vyrazili na jih, naskládáni mezi plechovkami piva a cepíny. Pavlovým formanem který nás bezpečně vezl vstříc dobrodružstvím.

            Již během cestování do Itálie jsem si všiml některých zajímavých vlastností mých přátel. Například toho že Pavel je nepřející surovec. Protože mně velice nevybíravým způsobem vzbudil zrovna když se mi báječně spalo za volantem   při projíždění jedné velice nudné a dlouhé zatáčky. Podobně mne zaujali Laďovi zásobovací zvyklosti. Jsou prosté. Asi padesát kilo prasete se vloží do různých pytlíků, pixliček, a do metráku se tento náklad doplní jablky a čokoládou. Myslím že to je velice milá tradice blízká mému srdci.

            Dopravní provoz v Itálii je báječná záležitost popírající všechny lidské a částečně i fyzické zákonitosti. Tato věc mně okamžitě natolik okouzlila, že jsem si velice rychle osvojil některé   zdejší zvyky včetně hezkých mezinárodních slov a zdařilých posunků, kterými se tam řidiči tak rádi častují. Když už to vypadalo, že zničím klakson a posléze i auto, vystrkal mně Pavel od volantu svého miláčka za vděčného souhlasu zbytku posádky. Asi po 24 hodinách strávených v autě vystupujeme v Eurocampu pár kilometrů od Curmajeru. Po vlídném přijetí sympatickým správcem tohoto senzačního zařízení, stavíme stan a plníme scvrklé žaludky.

            Jedni se sprchují a druzí řeší název toho   velkého kopce před námi, který se nakonec ukázal být Mont Blankem. Na to uléháme asi ke dvanáctihodinovému sdřímnutí. Další den absolvujeme poučnou a celkem zajímavou procházku po zdejších městečcích, vesničkách a jejich   pamětihodnostech. Končíme zase v Eurocampu kde za usilovného balení ruksaků, studování map a pití piva doufáme,   že se brněnští meteorologové mýlili. Ovšem později se přesvědčíme, že to nebyli oni kdo se spletl.

            Dalšího památného dne, časně ráno, za jásotu a spěvu junáckých písní opouštíme camp, kde zanecháváme plačícího správce spolu   s několika plechovkami piva. Dorážíme z části autem a zbytek autobusem do vesnice se šíleným jménem, které jsem ochoten psát pouze jednou, takže "Planpincieux", a zkteré už musíme po svých. Zatím co dole zuří jaro, tady je ještě dost sněhu a lidé zde skotačí na běžkách, lyžích, skůtrech, psích spřeženích a já nevím na čem všem ještě.

            My však necháváme ruch civilizace za zády a noříme se do lůna divokých hor.Oddat se jejich vábení. Obdivovat jejich krásu, a připraveni buď kořit vrcholy nebo skončit naše tak mladé životy v náručí bílé smrti. Poprvé jsme zbloudili v nástrahách hor asi deset minut za vesnicí. Říkáme si však, nevadí čím víc překážek, tím větší dobrodružství. A razíme stopu přímo vzhůru k tušenému cíli. Stoupáme v pravém, alpském, ale proklatě hlubokém sněhu, což budeme provozovat ještě asi dalších dvanáct hodin, během kterých se kocháme krásami, nasáváme atmosféru hor, obdivujeme panoramata a za mírného breptání mužstva nabíráme výškové metry.

            Asi po pěti hodinách chůze doznívá už i poslední bojová píseň a díky hlubokému sněhu se kalí zrak i vyhlídky na bleskové pokoření hory. Vzhledem k tomu, že jsem byl v Alpách poprvé nadchl jsem se hned každou drobnůstkou objevenou po cestě, zejména ledovce se mi líbí. Jinak to byla celkem nuda, až do chvíle kdy se Víťa začal propadat do trhliny. Říkal jsem si v tu chvíli. No vida "smrt kamaráda v ledovém chřtánu", toby byl titulek do Dynama možná by to otiskli i v Novém Přerovsku. Ovšem milý Víťa se propadat přestal a normálně se řechtal a pak normálně s té díry vylezl. A mně bylo jasné, že se zase do šoubiznysu nedostaneme. No nic. V následujících hodinách se přihnala mlha a i otrlým horalům, hrůzu nahánějící horský soumrak spolu s příšerným mrazem, při kterém tuhl morek v kostech (asi -9oC). Nemohu už čtenáře zbytečně napínat a zdržovat popisováním všech prožitých strastí a nebezpečenství tohoto výstupu. je totiž dopředu jasné , že jsme nakonec chaty, skryté všem , ovšem né našim bystrým zrakům, zdárně dosáhli. A hned po tom co jsme si ji vykopali ze sněhu, uchýlili jsme naše znavené údy do jejího pohodlí. To by se ovšem nikdy nemohlo zdařit bez sveřepého úsilí, nesmírných znalostí horského terénu a vysokých morálních kvalit, našeho zdatného a na vše připraveného kolektivu, složeného s opravdu drsných a skromných chlapíků. Stanuli jsme tedy na chatě BOCALITTE PIONTY (2084 m.n.m). byla sobota asi tak hodina před půlnocí. Bylo nám fajn a těšili jsme se do spacáku. Byla to dřina. Netušíme však, že po dalších pět dní už se zadýcháme tak jedině na kadibudce. Chystáme se ke spánku a zatím co pojídáme různé dobré věci, mile překvapeni konfortem chaty, počasí dává tušit, že si ráno můžeme klidně přispat. Je mlha a docela dobře sněží. Další den je mlha a sněží, v pondělí svítí dopoledne sluníčko a padají laviny potom zase sněží a opět padají laviny. Kluci vydrží hrát čtyři dny karty, já vydržím čtyři dny spát a přemýšlet o ničem. Když se pátý den hory rozhodly pustit nás dolů, nic jsme nenamítali. Sbalily se karty a spořádaně, rychle, ovšem důstojně prcháme do doliny. A zase je tu kemp, spolu s bodrým správcem , teplá sprcha a autíčko plné jídla.Nevím už přesně který dobrák prohodil do davu " a co tak vyspat se a zítra ráno utíkat spátky na kopec, vždyť počasí je fajn."Jo, po vyslovení této kacířské myšlenky nastal menší chaos a nikdo se vněkolika dalších hodinách nezabýval ničím jiným neš úvahami typu: Dělá si legraci? Je magor? Jsem magor? Má to cenu? Vyměkneme? Vyměknou? Snad se do rána změní počasí.Sakra kam jsem strčil ty ponožky. No nic. Ráno se dělíme na dvojice z nichž jedna se vyráží kochat krásami zdejších údolí. A ta druhá peláší v teď už prošlaplé stopě vzhůru na chatu BOCALITIE. Takže nasledující noc už zase trávíme s Pavlem v důvěrně známém prostředí, a nemůžeme dospat jitra. Ráno raníčko se zraky upjatými k výšinám razíme si stopu hlubokým sněhem vzhůru ke slunci - (ještě dnes mně zabolí vzpomínka na spálený obličej.) Asi tak po dvou třech hodinách začíná být jasné, že v této bílé hrůze se daleko neprobojujeme. Oba, mírně otrávení doufáme, že to bude ten druhý kdo prohlásí, že zná lepší způsoby jak se zedřít , než fárání alpským sněhem. Zkouším tedy na Pavla mírné nátlakové prostředky. Ale ani předstírání sněžné slepoty, zápalu plic či simulace polámaných končetin na   Matesa nefunguje. Nezbylo mi tedy nic jiného než bobrovat dál. Toho sněhu bylo fakt dost a jak stoupalo sluníčko, tak měkl a byli jsme jak dva chrousti co spadnou do sklínky medu. v této nelidské činnosti by jsme pokračovali ještě dost dlouho , nebýt toho tůze velkého kusu ledu co se nám postavil do cesty ( chci mu touto cestou poděkovat.) a zastavil náš nezadržitelný postup. My nevědouce jak a kudy ho zdolati, po krátké debatě, otáčíme se kněmu zády a za hlaholu různých předsevzetí (tuším, "Že tu nejsme naposledy") necháváme ho na pokoji a těšíme se na guláš do první české hospody kterou při sestupu potkáme. Nevím jak bych to celé uzavřel, snad jen stará pravda, že všechno zlé je k něčemu dobré, a že se tedy díky našemu včasnému sestupu neuskutečnila moje noční můra těch dní. Ve které vysvětluji děsně smutným tvářičkám těch našich holek středoevropskejch, že jsem o úplně všechnu sílu přišel při kutrování na jeden kopec tam dole na jihu, co se tam lidi cpou makaronama a picou s mušličkama.Pozn. autora:pokud něco uvádím nepřesně tak ne proto, že bych chtěl lhát, ale prostě si to nepamatuji. A děkuji laskavému čtenáři za trpělivost.

                        Kasper