Tatry Čarovné

Napsal Super User. Posted in Dynamo 43

1. – 9. července 2006

1. července

Příprava na toužebně očekávané první letošní letní lezení v Tatrách byla hektická.

V pátek večer jsem ještě vezla domů autíčko, což byla napínavá záležitost. Právě totiž probíhala jedna z oblíbených policejních akcí Kryštof a při zběžné prohlídce vozidla jsem odhalila alarmující skutečnost, že termín následující technické prohlídky byl již před půl rokem. V sobotu ráno jsem jela vlakem na sraz s Igorem a Bárou. Již bez lan a jídla jsem měla ze svého batohu pocit, že jsem se balila až příliš velkoryse (zejména láhev vína od Martina, který mi ji daroval se slovy „Tu máš vínko do Tater“, se ukázala být darem danajským). Ani při nákupu jídla jsem se příliš nekrotila (kilo krupice, kilo vloček) a když jsem pak nesla pět tesco igelitek k autu, říkala jsem si, že výstup nahoru na Brnčalovu chatu možná nebude úplně zadarmo. „Ále co“, povídám si, „vždyť to nemůže být zas tak daleko a beztak to bude skoro po rovince a aspoň si budu připadat jako šerpa“. Když jsem si svůj pečlivě sbalený „batůžek“ nasoukala v Doline Bielej vody na záda a s vydatnou pomocí Báry se postavila, připadala jsem si spíš jako blázen hazardující se svým zdravím. To jsem netušila, že od Chaty mě dělí cca 600 výškových metrů. Naštěstí, protože ta moje bestie vážila asi 40 kilo. Asi po 100 m chůze už mě tak bolely záda, že moje „šerpovská“ nálada velmi rychle vyprchala. Naštěstí receptory bolesti po chvíli trochu otupěly. Začalo pršet. Asi v půlce cesty se nade mnou Igor smiloval a půjčil mi teleskopické hole.

Dolina Zeleného plesa Dolina Zeleného plesa

I přes déšť a tíhu na zádech jsem si užívala krásu okolní přírody, svěží horská bystřina lemovala moji křížovou cestu. Pak se ukázala Dolina Zeleného plesa v plné kráse. Nádherné magické místo. Tatry mě přijaly a okouzlily, znovu mě chytily do sevření úzkých kotlinek a vysokých štítů. Byla jsem zase tam, kde navždy zůstává mé srdce, v horách. Nepřišla jsem dobývat, ale poprosit o přijetí do jejich kamenné náruče. Pokaždé když tam přijdu, jako by znovu ožila stará láska. Nebála jsem se jich, protože v mém srdci nebyla pýcha, ale pokora.

Na chatě Igor při vybalování zahlédl mou 4 cm tlustou knihu a láhev vína a skoro omdlel.

Mimozemšťané v Tatrách Mimozemšťané v Tatrách

2. července

Po snídani jsme vyrazili směr Jastrabia veža. Vystoupali jsme do Jastrabieho sedla a mně se poprvé otevřel pohled do Malé zmrzlé doliny ze severu – příkré stěny pokryté sněhem a vzadu... Čierny štít, zatím tajemný a nedostupný. Šli jsme hřebenovku (III) na Jastrabiu vežu. Potkali jsme horského vůdce s klienty, šli nahoru sestupovkou a házeli na nás laviny kamení.

Jastrabia veza - Holky motají lana Jastrabia veza - Holky motají lana

Po sestupu zpět do Červené doliny jsme na sněhovém políčku nacvičovali chůzi v mačkách a brždění cepínem, běhala jsem nahoru a dolů a čekala, až nečekaně spadnu. Nepovedlo se. Celý den bylo zamračeno, ale večer se mraky roztrhaly a já se vyhřívala před chatou a s úžasem pozorovala poslední paprsky zapadajícího slunce tančící na vrcholu Kežmarského štítu.

3. července

Po snídani jsme vyrazili směr Jastrabia veža. Vystoupali jsme do Jastrabieho sedla a mně se poprvé otevřel pohled do Malé zmrzlé doliny ze severu – příkré stěny pokryté sněhem a vzadu... Čierny štít, zatím tajemný a nedostupný. Šli jsme hřebenovku (III) na Jastrabiu vežu. Potkali jsme horského vůdce s klienty, šli nahoru sestupovkou a házeli na nás laviny kamení.

Žeruchová veža - Cez Knihu Žeruchová veža - Cez Knihu

Pojedla jsem před chatou a dívala se přitom na největší skalní stěnu v Tatrách – Malý Kežmarský štít – skoro jsem zapomínala žvýkat. Přišla Klára a povečeřely jsme dole s výhledem na pleso. Brnčalka je kouzelná chata, co plní přání, taková co má člověk zasunutá hluboko v sobě.

Kouzelná Brnčalka Kouzelná Brnčalka

4. července

Nastoupily jsme s Klárou Velkou zmrzlou dolinou a poté traverzovaly doprava do Malé zmrzlé doliny. Cíl – jakási Igorova varianta na jižní stěně Jastrabie veže (V). Vytáhly jsme nákresek a snažily jsme se zorientovat. Nějak to nešlo. Otáčely jsme papírem a pak jsem si všimla nadpisu „Žeruchová veža“... někde zřejmě nastala chyba. Vracet jsme se nechtěly a Rilkeho cesta (III) vypadala celkem jednoznačně. Čtyři délky samotného zářezu byly bezproblémové, potom jsme ale zjistily, že cesta dál nepokračuje a je tam pěšinka tvářící se jako sestup. Ale my jsme přeci nebyly ještě nahoře! Inu rozhodly jsme se, že na vrchol vystoupit musíme, jinak si přeci nemůžeme sníst vrcholové keksíky a zpátky je neponeseme. Rozhlížely jsme se, kudy to půjde. Mně se líbil SV vybíhající hřebínek, který vypadal členitě, ale Klára se zakoukala do asi 7 m vysoké stěnky na JV straně věže. Rozhodla jsem se, že Kláře udělám radost, a vydala jsem se do stěnky. Říkala jsem si, že ačkoliv to ze spodu vypadá kolmé, omešené, bez chytů a bez možnosti jištění, zřejmě to nebude tak zlé. Bylo. Stěnka byla kolmější, než jsme myslely, a flóra pokrývající skálu byla značně kluzká. Založit se nic nedalo – nebylo kam. Levitace na špičkách prstů. Bála jsem se. Rozhodla jsem se, že se nebudu zdržovat přemýšlením o pádu až na zem nebo o nerealizovatelném jištění, a raději jsem to rychle přelezla. Povedlo se. V další délce jsem si dopřála malou satisfakci a protáhla jsem Kláru dost nechutným koutem, nalézalo se do něj mírně převislou stěnkou a samotný kout tvořila jedna položená stěna úplně hladká a jedna převislá. Mezi nimi nebyla žádná spára ani na držení ani na zajištění, pouze dva travnaté drny. Navzdory svým etickým přesvědčením jsem se jednoho přidržela. Skoba v horní části koutku zmařila mé naděje na originální variantu. Ale stejně to byl poctivě dobytý vrchol a zasloužené keksíky.

Nahoře jsme si vychutnávaly pocit triumfu (a taky ty keksíky) a přemítaly jsme nad tím, proč vlastně lezeme. Mimo radost a pohybu a z fyzického kontaktu s přírodou jsme vymyslely ještě dva důvody. Jako horolezci se dostaneme na kouzelná, opuštěná místa, kam bychom se jako obyčejní turisté neměli nikdy šanci podívat. Druhý důvod je, že při lezení nám jde v podstatě neustále o život a tak nemáme prostor přemýšlet o našich starostech a ve srovnání s bojem o holý život se nám všechny naše problémy musí jevit jako malicherné, a lezení tak přináší jakýsi životní nadhled.

5. července

Klárce bylo zle, tak jsme se rozhodly pro odpočinkový den. Šly jsme se podívat do Doliny Bielych plies. Ještě sem nestačili dorazit žádní turisté, a tak jsme v klidu posvačily.

U Bielych plies U Bielych plies

Rozhlížela jsem se po zelených pláních lemovaných šedými štíty protkanými stříbrem sněhů, modrá obloha, jezera... Tak přesně tady bych si postavila svůj dům. Vydaly jsme se do Kopského sedla, tam jsme si zalezly za kleč a udělaly si siestu na vyhřáté voňavé tatranské louce. Klárka se vydala zpět stejnou cestou a já jsem šla po hřebínku na Jahňací štít. Oficiálně tam stezka nevede, takže jsem nikoho nepotkala a užívala jsem si krásné výhledy na Belianské Tatry.

Kopské sedlo Kopské sedlo

Na úbočí Jahňacieho štítu jsem se na chvíli zastavila a nechala jsem volně přicházet myšlenky vyvolané překrásnými výhledy. Rukama jsem se dotýkala tatranské žuly a vychutnávala si pocit souznění s přírodou a horou. Nemám žádné právo soudit druhé, důležitá jsem já – jaká jsem a jaká budu – já jsem jediná osoba, o které mohu rozhodovat. Nemá cenu stěžovat si na druhé, jak mi ublížili, smysl má pouze pracovat na sobě a snažit se být lepším člověkem. To je mé poznání z Jahňacieho štítu.

Kopečky Kopečky

Na Chatě nás přestěhovali „na Velkou“. Zabrala jsem si spodní postel u okna, abych hned po probuzení viděla Kežmarák. Večer dorazil horolezecký klub Bezuchov, sympatičtí chlapíci (a slečna). Našimi dalšími spolunocležníky byla maďarská dvojice, která zajistila večerní koncert „Noktourno“ v synchronním chrápání. Igor byl tak vzteklý, že jsme se báli, že dojde na Tatranský masakr horolezeckým cepínem.

6. července

Výprava na Kozí štít, cesta Fehér-Lehocký (V). Igor nám dal podmínku, že to musíme vylézt do 3,5 h jako on, jinak nás nepustí na Čierny štít. V první délce jsem se musela trošku vracet a vycvakávat friend, aby se nezaseklo lano (zrobila jsem si miništand a hlavou dolů se natahovala pod převísek k friendovi). To nás trošičku zdrželo, ale potom už jsme byly rychlé jak mamby. A čas? 2,5 h. Čierný štíte, těš se na nás!

7. července

Nástup Velkou Zmrzlou dolinou pod Čierný štít. Po cestě jsme potkaly dva horolezce z Jablunkova. „Holky, kde máte chlapy?“ „Jo, vy jako lezete samy?“ úžas nebral mezí. Byly jsme pokřtěny na Tatranské ženy, neboli Tatranky. V půlce cesty si Klára vzpomněla, že jsme nenabraly vodu, losování o to, kdo se pro ni vrátí, jsem samozřejmě jako vždy prohrála. Na Čierném štítu jsme chtěly jít Puškášův pilíř (V), ale netrefila jsem nástup a vzhledem k tomu, že jsem po cestě nepotkala ani jeden štand, jsme lezly kdoví co. Bylo to ale krásné lezení v pevné skále. Vedle nás a částečně za námi (bloudili jsme všichni) lezly další dvě skupinky. Nahoře všichni zaštandovali na velkém lokru, ale my s Klárou jsme šly na vrchol, sníst vrcholovou čokoládu. Sestup byl trošku náročnější, ale mně se líbil.

Večer jsem skoro omdlela, protože Igor pravil, že lezeme jako draci a že už jsme rychlé. To jsem nečekala. Horolezecký klub Bezuchov si na chatu přinesl obrovský meloun a uspořádali rumovo-melounový večírek. Pavel (námi soukromě přezdívaný „Himalájský tygr“ díky jeho velehorským zkušenostem) nám ve veselé náladě slíbil, že když mu další den vyšlapeme stopu na Baranie sedlo, koupí nám na Téryně pivo. My jsme mu řekly, že to nebude tak levné, a nadiktovaly jsme si seznam dobrůtek, co požadujeme jako revanš. Stejně už jsme několik dní tuhle túru plánovaly (Velká zmrzlá dolina – Baranie sedlo – Malá studená dolina – Téryho chata – Zámkovského chata – Skalnaté pleso – Velká Svišťovka – a domů).

8. července

Ráno se začala obloha zatahovat už kolem sedmé hodiny a nad Kežmarákem visela clona tmavě šedých mraků. Řekly jsme si, že pokud začne pršet, než dojdeme do Baranieho sedla, vracíme se zpět. Stoupaly jsme hodně rychle – žebro s řetězy, suť, mačky a hurá po sněhu nahoru. Vyšly jsme nad první sněhový práh a začalo pršet. Nad dolinou visela souvislá vrstva tmavých naducaných dešťových mraků. Rozhodly jsme se pro návrat, snědly své vrcholové prémie a ještě trochu dováděly na sněhu a fotily se, když tu náhle jsme spatřily zvláštní postavu stoupat sněhovým kotlem – kraťásky, pruhované tričko, červený šátek kolem krku a DEŠTNÍK. Podívaly jsme se na sebe – Himalájský tygr! Počkaly jsme na něj a nakonec nás přemluvil (moc práce mu to nedalo), že výlet přeci jen podnikneme. Horní část výstupu do sedla byla hodně strmá a chytila nás tam ta největší průtrž – déšť, vítr a krupobití, ale to já vůbec nevnímala a připadala jsem si jako Edmund Hillary na Everestu – linie zlomu sedla nahoře mě přitahovala jako magnet. Čím horší podmínky, tím víc se mi to líbilo, měla jsem pocit, že to není jen procházka, ale opravdový výstup.

Klára, Tygr a já v Baraniem sedle Klára, Tygr a já v Baraniem sedle

Nahoře se otevřel výhled do Malé studené doliny a v tu chvíli se mraky roztrhaly a vykouklo sluníčko. Dole na Téryně jsme se převlékli a Tygr nás pozval na buchty na pare, polévku a čaj (přesně jak nám včera slíbil). Pak jsme scházeli turistickou tepnou na Zámkovského chatu a zase nahoru na Skalnaté pleso a „traverzem“ na Velkou Svišťovku.

Velká Svišťovka Velká Svišťovka

A pak dloooouhýýý sestup ze Svišťovky. Celkem jednotvárný, tak jsem chvilku zaspala, zakopla a zaplula po hlavě do kleče. Tygr nás zkoušel z květeny. Byl to opravdu krásný výlet. Maďarské chrápající duo vystřídalo polské sólo. Igor šel spát na půdu.

9. července

Pomalu jsme vstali, posnídali družně s Bezuchováky a vydali se na cestu dolů do Bielej vody. Zase jeden opravdu povedený výlet do Tater!

Zuzi

Fotografie jsou dílem Igora Medka a poslední dvě Pavla "Tygra" Matouška