Moje velká tučná tatranská smůla

Napsal Super User. Posted in Dynamo 43

(24. – 29. října 2006)

 

Část první – Podzimní Tatry
Náš podzimní výlet do Hor provázela prazvláštní tíseň.

Možná tak působí hnědavá barva suché trávy, kterou jsou zbarveny kopce, protkaná sytou zelení kosodřeviny a šedozelenými pásy suti, mezi kterými se vine úzká Stezka. Tady se střetává Věčnost s Pomíjivostí, dvěnerozlučné vlastnosti života. Možná to bude i tím, že slunce jižpostrádá svoji letní ostrost a jeho paprsky jsou slabé. Možná i tím, jak i za krásného dne, nyní na konci října, jsme si vědomi nebezpečí, které tu na nás může číhat. Dny jsou krátké, tma přichází brzy, počasí je nestálé a tak lehce a prudce se může změnit. Možná je to i tím, že Mišo Volf užnení mezi námi a byly to Tatry, kdo ho vzal světu. Všechny tyto okolnosti na měměly zvláštní vliv, jednak jsem cítila podivnýsmutek, tesknota mi svírala srdce, ale zároveňto byl krásnýa vznešenýpocit něčeho neobyčejného a hlubokého.
Večer byl nádhernýzápad slunce. Na Jihozápadězářily zlatavé okraje temněfialových oblak na siluety Nízkých Tater, na Severu byly jižmodrošedé Chodské vrchy zahaleny v temnotěa na SeverovýchoděRoháče a Kriváň, vrcholky světle nachové, úpatí zahaleno v modravém stínu.
Vydali jsme se do Západních Tater, ze Žiaru údolím se sytěžlutými modříny a tmavězelenými smrky. Já jsem nedisciplinovanýchodec, lákají měcestičky a stezičky, úzké, beze značek, přitahují měvětrem bičované vrcholky, bezejmenné, tajemné, neobjevené... Zkouším, co vydržím, stoupám vzhůru ze Smutného sedla a zvedá se vítr, ale já stále jen v tenkém tričku a krátkých kalhotách, ještěchvilku, chvilinku překonávám nápor mrazivého chladu, ještěkousíček, na vrcholek, aťvidím, co je za ním... A jsem nahoře a otřásá mnou ledovývichr. Ale výhled je nádherný, okamžik ještěodolávám zběsilé vichřici. Přidávám dvěvrstvy oblečení a mířím na Plačlivé, hřebínek se mi líbí, připomíná to lezení. Nahoře se zabalím do bundy a čekám. Nepůjdu se schovat, líbí se mi sedět schoulená na hraněsrázu v prudkém větru. Eli se Zdeňkem přišli a užje dost pozdě, na Roháčužto nestihneme. Dohodli jsme se, že se sejdeme na Baranci a já jdu, nechce se mi jíst.
Kdyžužstoupám k hlavnímu vrcholu, zdá se mi, že slunce klesá přílišrychle a že to bude obtížné stihnout do setmění. Otočím se, abych se podívala, kde jsou moji Zamilovánci. Zdeněk na měpíská a Eli ukazuje pažemi směrem k dolině. "To znamená ústup" povídám si a anižbych nad tím dále uvažovala, vydávám se z hřebene přímo dolů. Travnatým úbočímse jde příjemně. Potom se ale sklon svahu stal příkřejší, a tak jsem zvolila novýzpůsob sestupu, sjížděla jsem trávou po zádech a ve chvíli, kdy se mi zdálo, že jedu přílišrychle, jsem se otočila nabřicho a brzdila. Úbočí přecházelo v travnatýkuloárek a jak jsem jela dolů,přemítala jsem, co asi bude za tím zlomem dole... Ano, přesněto, čeho jsem se obávala – rozbitá, mokrá, hodněkluzká suť. Opatrnějsem scházela kamenitým kotlem a několikrát užjsem skoro letěla do Doliny, kdyžse mi pod botou uvolnila lavina kamení nebo kdyžjsem se neměla zrovna čeho chytit a balancovala jsem na kluzké skále. Trvalo to celou věčnost a dole jsem neměla vůbec představu, kolik času uplynulo a kde jsou ostatní. Slunce jižosvětlovalo jen vrcholky okolních kopcůa po mých kamarádech ani památky. Ale i já byla pořád hodněvysoko. Sestupovala jsem dál pokračováním komínku, z jehožnástrah jsem právěunikla. Chvíli to šlo celkem hladce. Pak stezka ústila do potoka, na jehoždruhé stranějsem tušila Cestu. Ale skrze hustýporost kleče nebylo možno se prodrat a tak jsem šla dolůpotokem. Slunce zapadlo a na krajinu se snášel soumrak. Zrychlila jsem, skákala jsem v potoce z kamene na kámen přidržujíc se okolních větví a kde to jen šlo, zkoušela jsem běžetpo břehu. Plazila jsem se klečí, překonávala vodopádky, utíkala a bojovala s neproniknutelným porostem ze všech sil, necítila jsem únavu, ani bolest, ani vodu v pohorkách a chlad, pokrytá potem hnána jedinou myšlenkou – co nejrychleji Dolů. Kdyžjsem zahlédla nějaké vyvýšené místo, vyběhla jsem naň, podívat se, zda neuvidím své přátele. Ale ti užjistěmuseli býtněkde dole, určitěse jim podařilo dostat se na cestu rychleji. Najednou se přede mnou objevila stezička a byla stále širší a širší a na druhé straněpotoka za malou roklinkou prosvítala mezi stromy střecha. Hurá! Cesta! Zaradovala jsem se, uklouzla a zřítila se do rokle. Kdyžjsem se vzpamatovala, zjistila jsem, že mimo naražené levé nohy jsem úplněv pořádku, a vyrazila jsem k Cestě. Střecha patřila bivaku, bohužel jsem se nemohla zdržovat jeho průzkumem. Našla jsem Cestu a běžela po ní dolůk Chatě. Ale tam na měnikdo nečekal. Užbyla tma, tak jsem šla po silnici.
Pak jsem uviděla vozidlo Horské. Ajajaj... povídám si. Zastavila jsem je. Ukázalo se, že je zavolala Eli. Vzali měna stanici. Splnil se mi jeden z mých dětských snů– svezla jsem se V Defenderu (na náklady "pana Alpen Vereina"). Později přijeli Eli se Zdeňkem a vše se vysvětlilo. Kdyžjsem se dlouho neobjevovala a na hřebeni měnenašli, zavolali Horskou. Pak scházeli dolinou a na Chatěse sice dozvěděli, že jsem tam prošla ("Áno bežela tu taká športovkýňa, dlhé nohy") ale vybila se jim baterie v telefonu, takže záchranářeužodvolat nemohli.
Nakonec ale byli spokojení všichni – Eli se Zdeňkem, žeměnašli vcelku, kluci z Horské, že nemuseli nahoru a dostanou zaplaceno za zásah, já, že jsem se povozila v mém vysněném voze a Miro z Horské nám pak v Zanzibaru (kde jsme byli oslavit šťastnýnávrat) povídal, že to je skvělé, protožemůžebýt v hospůdce aždo rána a ženěříct, žeměli výjezd. U Masárůjsme dostali pořádnýguláš,tři panáky na zahřátí a narozeninovýdort. A všechno dobře dopadlo.

 

Část druhá – Tatranská bleskovka
Domluvily jsme se s Evkou, že v sobotu vylezeme Kuttovy platne na Batizovskýštít a v neděli, na mé narozeniny, Gerlach.
V pátek večer jsme se vydaly z Vyšných Hágov hore kopcom k Batizovskému plesu. Jelikožnás vícero zdrojůděsilo historkami o útočných medvědech, vzali jsme si do ruky karabinky a celou cestu vytrvale štěrchaly. Cesta byla příjemná, lesem, bylo to zvláštní jít do hor nocí, kolem zela černočerná tma a všechno bylo tiché a strnulé. Hodnějsme spěchaly. Podařilo se nám bez problémůdojít k plesu a začala obtížnější část – hledání bivaku. Nakonec jsme cosi objevily a s tím, že se potřebujeme co nejdéle prospat, jsme vzaly za vděk dostatečněvelkým avšak značněhrbolatýmpřístřeškem. Z lan a batohůjsme si zrobily lůžka (i Robinson by byl na takovývýkon hrdý), naaranžovaly se do nich, zalezly do spacáků, snědly něco malého a sladkého a s pohledem na nebe plné hvězd se pokoušely usnout. Bivak byl průchozí na oběstrany a foukal jím vítr, kterýrozhýbal moji karimmatku a ta škrábala a skřípala o skálu a mněse zdálo, že si pro měpřišel medvěd a vytáhl mězezadu ven... Probudily nás divné zvuky. No to snad ne!! Ono prší?? Ne nepršelo... Padaly kroupy!! Ráno užbylo jasné, že z lezení nic nebude, mlha tak hustá, že by se dala krájet a mrholilo. Sbalily jsme své vlhké batohy a anižbychom naši Stěnu vůbec zahlédly, scházely jsme dolůdo Tatranské Polianky. Ale veselá nálada nás neopustila – hory neutečou. Cesta byla kluzká a několikrát jsme se každá rozplácly (kvůli těžkým batohům bychom se samy zvedly jen stěží), naštěstí se vše obešlo bez zranění. Ve chvíli, kdy jsme nasedly do autobusu, se oblaka rozestoupila a nad masivem Tater se objevilo čistěmodré nebe bez jediného mráčku. Rozhodly jsme se tedy, že v neděli půjdeme alespoňna Kriváň, ale samozřejmělilo jako z konve.

 

Každá zkušenost má pro člověka nějakývýznam, tento výlet sice neprobíhal tak, jak jsem si představovala, ale ukázal mi, že mám dobré kamarády, že si musím umět i ledasco odříci, že skutečnost, že mám narozeniny mi nezaručuje pěkné počasí... Navíc jsem poznala zajímavé postavičky z Hrádku a ochutnala u Masárůty nejlepší brynzové halušky pod sluncem.

 

Zuzi