Všechno je jednou poprvé

Napsal Super User. Posted in Dynamo 42

"Ve čtvrtek 26.2. 1998 jedeme do Tater do Černé Javorové doliny a pod stan jedeš s náma ?" zeptal se Mates.Známá to otázka a na ní navazuje ještě známější:"Kdo jede?" Odpověď: "Kasperlík, Falcký, Kopová, Matoušek, a TY!" (Zorča Barveníčková).

         Po dlouhém uvažování a zvažování jsem ze sebe vypotila , že teda pojedu.Mezitím se posunul odjezd ze čtvrtku na přelom pátku se sobotou (27/28.2)No, nicméně to pro mně teď začalo. Během jednoho dne sehnat všechno podle nařízení Matesa:" Na jídlo si vem 1 velkou konzervu, půl chleba, 2 polívky a nějaký namazaný rohlík do stěny, to stačí !". Jenom doufám že neumřem hlady. Kluci s Hankou měli nastupovat v Přerově, já v Hranicích v   0 35 h .Rodiče ze mne mají vždy ohromnou radost, že mně musí vždycky zavézt a asi nejsou sami. Nevím jak jinde. Momentálně už nic neříkají, jenom pohledy naznačují co si asi myslí. Je to dobrý, říkám si , už si asi začínají zvykat. V Hranicích na nádraží vyhlížím vlak - no už jede. Teď čučím já i rodiče kde je Hanka a zbytek výpravy. Vidím Matesa, zase první vagón , mám radost a utíkám. Ve dveřích se ptám kde je Hanka. Bohužel volala, že to nestihne. No a teď mě hlavou letí myšlenka: Já, jediná ženská, s něma třema. To není pravda! Bohužel dveře se zavírají - jedeme. Ještě jeden zděšený pohled na rodiče a opravdu jedem. Kluci sedí v kupéčku a s něma tři pánové. Jirka je hned upozornil, že jsme jenom horolezci, že on jel minule se slepýma, a to že bylo horší...

         V Popradě jsme v 6 00 , přípoj do Javoriny máme. Následuje krásná okružní jízda kolem Tater a jejich zákoutí. V 8 00 jsme na chodníku směr Černá Javorová dolina. Jdem a máme zpestření : jedna kontrola, druhá kontrola, člověk nestíhá vytahovat průkazku. Říkáme si -to není pravda !. Bohužel je. Třetí kontrola.

         V 13 00 jsme na místě u Černého Javorového plesa. Stavíme stan a podobně, a přitom se nestačíme vynadívat na tu krásu. Počasí nám přeje, takže krásně je všechno vidět, až na ten vítr. Je to opravdu nádherná dolina - doporučuje se. Konec dívání, jdeme to obhlédnout. Matesa jsme nechali s práškama a slivovicí ve stanu. (Slivovice bylo opět málo).Šli jsme jenom po lehku, bez lana, podívat se jak to vypadá. Vybrali jsme si jeden žleb, ten vylezli. Nahoře nás to málem odfouklo. Takže Jirkova poznámka že   "asi fouká" byla na místě. Tak se otočit a jít zpátky. Žlábek začal být velký kamarád, protože začala jít jedna   prťavá lavínka za druhou. Nevím proč zrovna Jirka měl to štěstí, že vždycky v tým nejužším místě ji potkal. Ale měl velkou radost. Ze žlabu jsme venku, čas je dobrý. Falcký zavelí :     " Jdeme si zkusit ještě vpravo ten led!" No, led moc nejde, tak se radši vracíme do stanu. Vracíme se a říkáme si: No Mates, ten to zase vyžral a už určitě spí. Jakou radost jsme měli, když jsme ho viděli, jak lopatou obhazuje stan a křičí:"Málem nám to vzalo stan! Víte, to je stan do pouště, tak nevím jestli ty tyčky v noci přežijí!" Zůstáváme všichni ledově klidní. Ještě, že má Jirka ten vak pro mrtvoly.

         Nastává má první noc ve stanu v zimě, a ještě k tomu se třema chlapama. Všichni přece mají pověst dobrou. Paráda! Celou noc pomalu přidržuji tyčky a v duchu se modlím k stanu a říkám - jen drž, prosím , nespadni!

         Konečně ráno. Jsme všichni trochu rozlámáni, ale jdeme. Náš dnešní cíl - Kolový štít. Vyrážíme v 8 00 ráno. Cesta je dobrá, ale dlouhá.Kolem oběda nastupujem do stěny. Další rána. Jen co se navážu a začnu jistit, Falcký   už zasa upozorňuje, že dělám všechno špatně: "Jak to jistíš?" " No   přes půl loďák, nebo přes osmu." "Tak tady budeš přes záda - klasiku." Zase mám v očích hrůzu. Cože tady a tak jistit? To jsem v lezení pomalu nikde nepoužila. Jenom na hřebeni. Co to po mně chtějí ! Jdeme většinou sněhovýma pláněma pěkně prudce vzhůru a tu opět známá: "Lez." Podívám se na Pavla , a říkám, jestli je normální, když má čtyři karabiny, 4 smyčky, jeden vklíněnec. Tu zasa upozorňuje: "Na co máš ten pikl?" Po chvíli nechápání pochopím co je to pikl, ale jak s ním jistit? Tu zasa názorné poučování. Tak si říkám, doufám, že je to už všechno. Bohužel omyl. Asi v půlce kopce jistím a ze zadu se ke mně blíží Kasperlík s Matesem. Falcký udělá štand a řve ať lezu. Já na něho volám: "Dobér, dobér!" A v tu chvíli Jirka na mně volá:"Člověče co sis skřípnul koule, že tak ječíš ?" Teď se na Jirku nechápajíce otáčím a v duchu si říkám :"Já a koule?" Teď mě Jirka   poznává a říká:" Jé, Ty nejsi Falcký? Zorko,   vy máte oba ale stejný oblečení!" Stačím jenom Jirkovi poděkovat a lezu. Kolem 16 30 vidím konečně na druhou stranu , na Belanky. Je to nádhera. Počasí přeje. Tu se dozvídám , že nejsem ještě nahoře. To mám obrovskou radost, protože mi pomalu a jistě dochází, že to za světla nestihnem. Kolem 18 00 dosahujem vrcholu. Je to paráda, měsíc s hvězdičkami už svítí a mně dochází že teprve teď začne to pravé. Falcký říká, že to je dobrý, že do půlnoci jsme možná dole. Tak se na něho zkroušeně podívám a řeknu:"Dnes je toho opravdu hodně co dělám poprvé, ale proč zrovna s Tebou, Pavle, to nevím!" Nevím jak si to všichni vyložili, ale najednou se začali tak smát...Vždyť jsou to chlapi. No a opravdu to začlo.

         Začlo přituhovat, větr začal sílet, tma byla větší a větší. Jdeme pořád po hřebeni a pořád jenom slyším že musíme až do toho sedla. No a pak nastala švanda, kde to sedlo   je, co bylo přes den vidět. Jirka šel s Matesem první to prozkoumat. Zima je čím dál protivnější. Brnčálku vidíš nádherně, a říkáš si v duchu:"Těm je co?Tam někde u píva a Ty tady šaškuješ s čelovkou." Tu kluci začali volat , že to zkusí slanit. Měli jsme štěstí. Je vidět, že Mates už neco pamatuje. Jedna délka na dvou devítkách a jsme na začátku sněhových plání. Jirka jede jako poslední a přežil. Horší to bylo s ním, když šel dolů. Mates jenom říkal, že viděl svítit čelovku nahoře, a najednou že svítila dole, že tak rychlý sestup nepočítal. Já s Falckým jsme šli napřed, takže kolem 23 h. jsme byli ve stanu. Mates šel s Jirkou, a přišli tak 20 minut za náma. A tu vidíme Jirku. Něco se stalo. Mates dělá fórky, že nechtěl jít, tak že dostal cepínem do držky. Jirka ani sám asi neví, ale jel dolů, a v cestě mu stál kámen. Takže má bradu pěkně rozseklou. Je to hnusné. No nic, najedli jsme se a asi kolem druhé ráno už spíme.

         Budíme se v pondělí v poledne. Nikomu se nechce.Bohužel počasí je špičkové, takže žádné výmluvy nám nepomohou. Kluci zvážili mé zkušenosti v horách , a řekli, jdeme cvičit chytání do piklu. Pěkně si to natrénuješ, a my taky. Vybrali prudší svah, Jirka nám půjčil pytel pro mrtvoly, prý, ať to líp jede. On sám zůstal ve stanu, protože mu nebylo moc dobře po tom pádu.Teď byli na koni Bezuchováci. Ukázali mi jak je ta klasika dobrá, a dobrá je. No a pak mě nechali smažit se ve vlastní šťávě. "Jisti si to teď přes osmu". A měli pravdu. Hodila jsem držku do zadu , aj s tím piklem. Ještě, že jsem s ním nedostala do hlavy. Mates s Pavlem se mohli uchlámat . Potom následovala bezva ukázka jištění přes botu. Dobrá věc. Nedoporučuje se to moc často. Pokud nemáte na nové skelety každý rok. Falcký už má jeden zářez. No a pak ještě jedna ukázka. Bylo to stání přímo na piklu. Taky se doporučuje v určitých situacích, a klasika, brždění na sněhu. Po Jirkových zkušenostech jsme si to radši zopakovali. Pro větší názornost jsme se měli nepozorovaně jeden druhého shodit. To už tak dobrý nápad nebyl, a sranda byla jak pro koho. K večeru se sešlo zpátky do stanu, večeře, a spát.

         Je ráno 3.3. úterý. Balíme věci a jede se domů. Moc se nechce, protože obloha je krásně modrá. Tak snad brzy naviděnou   - TATRY.

 

                                                                  Zorča.