Velice prostý a krátký popis horolezecké schůze

Napsal Super User. Posted in Dynamo 42

Pokud někdy na ulici potkáte perfektně upraveného,   vkusně oblečeného a vůbec sympaticky vyhlížejícího mladého muže, nebude to podnikatel ani chlapec jdoucí na své první rande: (Těm kazí vizáž poněkud naštvaný pohled.). Ale můžete vzít jed na to, že proti Vám jde buďto homosexuál: (Ti mají kultivovanost danou přírodou.)   a nebo a to spíše, horolezce mířícího na výroční schůzi svého milovaného klubu.

         Troufám si říci, že schůze je pro každého člena klubu opravdu tím nejkrásnějším zahájením popř. ukončením lezecké sezóny. Každá schůze je významným mezníkem v životě opravdového horolezce. Mohou zde totiž jíst a pít co hrdlo ráčí, spatřit a znovu zvolit svého náčelníka, pochlubit a nebo se nepochlubit výstupy, při kterých sice tuhla v žilách krev, ale přesto je vypravěč vesměs přece jenom přežil. Během schůze se pije pivo a kamenují se hlavně ti, kteří se nezúčastní.

         Ale začneme teorií. Schůze totiž jak jsem pochopil: Je shromáždění lidí, kterése koná hlavně proto, aby se obnovily a rozdmýchaly staré a již téměř zapomenuté spory. Vedlejším produktem této plodné dewbaty mohou být i rozumné návrhy, které se vesměs nerozumně schválí. Díky čemuž nám během roku vzniknou další pěkné a nové spory a máme tu znovu důvod ke svolání schůze.

         Stalo se tedy, že stojím onoho památného dne na prahu restaurace U Hanuše a zároveň na prahu nového života. Hodlám totiž vstoupit do horolezeckého klubu Bezuchov. Přicházím o něco později navoněn, čistě oholen, úplně nové trenýrky, koukám se zjihle do těch milých a tolik mi známých tváří visícách nad pivem. Nedostává se mi slov, hrnou se mi slzy do očí, kolena se třesou a podlamují. Unesu to? Dokážu držet krok s těmito skvlými lidmi?

         Už už bych plakal nebýt Lumíra, který mi pomohl z této jistě trapné situace tím, že mne požádal o sedm stovek na příspěvky, známky a podobné věci. Čímž jsem se ocitl znovu na pevné zemi a asi tak po půl hodince osvobozujícího pláče a několika duševních orgasmech jsem znovu ve své kůži. Nyní už pouze šťasten, že jsem mezi vámi chlapci.

         A potom se rokovalo. Naštěstí jsem většině věcí, o kterých se tady hovořilo, naprosto neporozuměl, takže nebudu nudit čtenáře zbytečnými fakty.

         Snad jen, zaujala mne velice dlouhá a jistě jiskřivě rozumná debata zabývající se prací s mladými lezci. Škoda jen, že nezbyla trocha času k ujasnění otázky, kde ty lezce vlastně vzít. Také se hlasovalo. Všichni byli pro všechno. Na výjimky se nebral zřetel. Dále jsme se všichni shodli v tom, že melodický den je základem zdravého růstu všech, kteří by se rádi zvali jménem "dobrý horolezec", a tím chce být přece každý z nás.

         Pak se hovořilo až do konce v číslech, což je řeč, kterou neovládám. Mluvilo se o tom, jak jsme bohatí a také o tom, jak moc chceme být bohatí. Konaly se hony na pokladníkovu dobrotu, ovšem řekl bych že téměř marně.

         Laďa projevil poslední vůli před odjezdem na Everest tím, že stanovil svého zástupce (oddílového). Vím, že pokud by se nevrátil v pořádku, budu nejspíš nucen kvůli této větě spáchat harakiri. Jinak padla spousta krásných slov a předsevzetí. Hodně se vzpomínalo na hrdinské skutky spadajících někam do doby husitské. Stále není dořešena otázka, zda je lyžař, nebo cyklista obdařen duší. Musím ovšem doznat pokroku v tom, že padl názor, který přiznává, že lezci, kteří nenosí helmice, chodí v trenýrkách a nezajímá je kolik   borců před sto lety umřelo na té které cestě, prostě existují.

         A ještě něco: Možná, že nejsem zcela přesný, ale k čemu by bylo kazit tak pěkné povídání pravdou.

                                                                     KASPER