Jak jsme zachránili...

Napsal Super User. Posted in Dynamo 42

Budou to už brzy tři roky, co jsem   o víkendu 20. - 21. května 1995     pořádal   akci     krasové   turistiky     (po převratu   byla přejmenována na "speleoturistiku" - je to pořád to samé, jenom že se tomu věnuje míň lidí) nazvanou "Setkání v Hranickém krasu".

Díky agitaci mezi známými doma v Bystřici p. Host., v práci, i tomu,   že se k nám   přidali vodáci ze Zlína   a dvě turistky ze Slovenska, se   nás v   ono sobotní   ráno sešlo   u Zbrašovských aragonitých jeskyní asi padesát. Takže to nebylo jako 20.4.1991, kdy nás   tam bylo   celkem 5   a půl.   Nejprve jsme absolvovali důkladnou prohlídku tady, prošli jsme se kolem malých jeskyněk ve svahu nad   levým břehem   Bečvy a   k objevenému otvoru dnešních veřejně   přístupných jeskyní. Pokračování bylo na druhém   břehu řeky : štola se zatopenými krasovými dutinami v   lomu Na kučách (to je ten už dávno netěžený   lom za starou vápenkou, v níž kdosi prý buduje motorest, čímž asi zruinovaná tech. památka vzala zcela za   své), kterou nás laskavě   otevřel a výklad podal jeden člen zdejší speleopotápěčské skupiny. Poté jsme   vylezli k zajímavé hranické Propasti a od ní pokračovali na zříceninu hradu Svrčov a vyhlídkou na lázně a do údolí   Bečvy a pak ke skaliskům se sochou sv. Jana.   Odpoledne kolona vozidel vyrazila k už nepoužívanému železničnímu tunelu ve Slavíči, kde většina přítomných ještě nikdy nebyla a mnozí o této technické památce ani neslyšeli. Přes pěkný lom   s jezerem   v Olšovci   se na   závěr dne   (asi po 17.hod.) dostáváme ke   staré břidlicové   štole u   odbočky na   Boňkov z potštácké silnice.   Opustili jsme   auta, nejprve   nahlédli do bočního vchodu, kde v cestě brání přes celou šíři chodby zatopené pokračování kamsi dolů (třeba se jednou od někoho dozvíme kam) a napochodovali do   hlavní chodby. Kdysi ( asi 3.6.1981) jsme ji s Olinem Matelovým měřili, vyšlo nám necelých 200 m. Jdeme, prohlížíme   povídáme a   už jsme   na konci   u závalu. Tady chci pronést závěrečnou řeč ve smyslu   :"Přátelé , tady jsme prakticky na konci, kdysi to asi pokračovalo   dál, mezi ty balvany už radši nechoďte, moc to nevypadá a furt tady ze stropu teče voda, tam co svítím,   je konec, dál to   nejde. Budeme se pomalu vracet". Ale nestačil jsem promluvit. Zaslechl jsem   ze závalu lidský hlas. "Asi tu nejsme dnes první" řekl   jsem si v duchu, myslíc třeba na trampy. Chtěl   jsem zahulákat jakési pozdravení, ale v tom jsem dalšímu volání   začal rozumět. "Pomóc, já tady ležím, zavolejte hasiče!" - tak znělo volání. Nevěřil jsem svým uším, protože když hasiči,   tak jsem   si představil,   že někoho   tahají z díry, z hloubky, ze šachty. A tu jsem tu nikdy neviděl (i   když do toho nehezkého závalu při svých zřídkavých návštěvách pokaždé nelezu). Že by se někomu podařilo najít nebo obnovit   nějaké pokračování dál do dolu? Tak jsem přes   balvany vyrazil dál. Opravdu skoro až na konci   dostupné chodby ležel mezi sutí člověk. Naštěstí v tu chvíli ještě živý, v černé kožené bundě a jakýchsi kalhotách, byl celý mokrý. neboť na něho   ze stropu stále pršelo a v obličeji   šedavý, zarostený.   Zjevná poranění   neměl. Zavolal   jsem pro pomocníky. "Co je dneska, já už   tu jsem od neděle!" Jeho první slova zněla zajímavě, jelikož byla sobota večer. Silnější kluci než já ho   popadli a nesli ven,   což aspoň potom v   chodbě šlo celkem snadno. Já jsem se ještě na místě chvíli rozhlížel, zda mu něco třeba   nevypadlo z   kapes a   hlavně, kde má nějaké boty, protože byl   vyzutý! Ale   nic   jsem   nenašel. Šel   jsem ven. Postiženému   už dávali   "1.pomoc". Měl   žízeň a   bylo mu zima. Přijeli jsme jedním autem co   nejblíže, naložili ho a   jeli do nemocnice do Hranic. Cestou jsem se snažil něco   málo dozvědět, zda je jeskyňář, nebo tam např.   byl počítat netopýry, ale k tomu se neznal, ani nechtěl, abych zajel někam k nim domů tuto událost oznámit.   V nemocnici   zkonstatovali, že   je silně podchlazený, převzali si ho,   napsali mé jméno a to je skoro všechno. Později si mne našla policie, ale   do protokolu jsem nemohl   uvést nic objevnějšího, než co píšu teď. Po delší době   jsem štolu navštívil zas a našel jsem polobotku a vysvícenou "nifku".   Pak také se mi ozvala maminka zachráněného, ale její poděkování patří všem,   co tam tenkrát byli, a Miloše nesli, vezli, zachraňovali...

 

                                   Pavel Kolařík