75 let lezení v Adršpachu

Napsal Super User. Posted in Dynamo 42

Himálaj v Adršpachu

 

         Kdo si ještě pamatuje chatku na "Ozvěně", tak mi dá za pravdu, že byla velice pěkná a útulná. V rohu stála pec. Tehdy ještě, v zimě v roce 1961 jsme tam přespávali s Kokšou a F. Jenkou a náš roční nájem byl 5 Kč.

         Bylo to jako v pohádce. Jednou takhle v sobotu, když jsme neměli žádný plán, tak jsme vyrazili směrem k "Náchodské" a že budeme lézt u "Větrné". Cestou se k nám přidal pes(podvraťák). Nevím už jak jsme přišli na myšlenku jít stále dál, ale už to tak bývá. Cestou po hřebeni jsme vymýšleli různé hry, no a při tom náš milý podvraťák zmizel. Začali jsme ho hledat a já jsem se dostal   až na kraj okrajovek, dnešní "Himálajská vyhlídka". To, co jsem spatřil mi vyrazilo dech. Okamžitě jsme sešli na úpatí skal a běhali od skály ke skále, potom jsme se vyškrábali na další vyhlídku u "H.Buhla". Já si vše zakreslil, a doma jsem přemýšlel, jak tu oblast nazvat. Už tenkrát jsem chtěl něco podobného objevit na Hvězdě a nazvat to "Malý Himálaj", ale bylo tam v té době málo věží, tak jsem od toho upustil. No tady to bylo vynikající. Věže dosahují veliké výšky a na lezení jsou velice pěkné. Okamžitě jsme se na věže soustředili a jako první věž byla slezena "Annapurna", podle tradice dobývání Himalájí, jako to bylo ve skutečnosti v Himalájích. Lezení a nové problémy nám dělali obrovskou radost, lezli jsme a lezli. Od objevení oblasti jsme se chovali jako spiklenci a chodili do skal tajně. Dnes, po tolika letech se tomu musím usmívat, protože jsme nachodili nespočetně kilometrů. Mnohokrát se stalo, že nás někdo s kluků tajně sledoval a tak jsme šli takticky někam jinam. Tenkrát bylo překrásné jaro a náš elán rostl ze dne na den. Okolní příroda nás fascinovala svou krásou. Já jsem dělal kruhy a slaňáky, Kokša, jako klempíř, krabice a tyčky. O vše jsme se poctivě delili, časem se k nám přidal J .Nejezchleba a při otevření skal jsme vyhlásili otevření nové skalní oblasti. Mnoho lezců bylo překvapeno, někteří se nám i smáli. V té době jsme si u kluků vysloužili přezdívku "Skalní nádeníci". Zažili jsme hodně srandy, hlavně na "Jarní hraně", když nováček Záleský chtěl prolézt celýma hodinama. Po nepodařeném pokusu jsme ho dostávali problematicky ven. A na trable kolem toho se zapomnělo. Nástupy jsme značili šipkami. U každé šipky, která označovala výstup, jsme dělali korunku, na každém hrotu bylo "3K" - Kokša - HAUSCHKE, Kolda - BRUCKNER, Kavka - JENKA. V korunce byla určena těžkost římskými číslicemi. Ještě nějakou dobu jsme to tam vylepšovali a lezli, a pak přišlo zase něco jiného - zaměřili jsme se na "Skalní město". Já v tom roce odešel na vojnu a vše bylo zabitý. Ale myslím si, že to nebylo nadarmo. S odstupem tolika let mám možnost pozorovat, že v Himálaji se stále leze, a to mně i Kokšu těší. Nedávno jsem s ním o tom mluvil a vzpomínali jsme na ty pěkné lezecké chvíle. Já vím, že dnes, po tolika letech, se každý, kdo četl těchto pár vět, usměje, ale tenkrát jsme si připadali skutečně jeko velcí objevitelé. Také to odpovídalo našemu věku.

         Co dodat závěrem? Kdykoliv lezu v "Himálaji" s naší omladinou, nikdy se nestalo, že bychom tam lezli sami, a to mně těší. Dnes, při životním spěchu, jsem rád, že mnoho kluků i celých rodin chodí přes Hrad a Tichou rokli do Himálaje, něco si vylézt a odpočinout si od dnešního rušného života.

                                               Vašek Bruckner - Kolda.