O ničem (J.Kasperlík)

Napsal Super User. Posted in Dynamo 41

Nepatřím, zrovna mezi bleskurychle chápající lidi. Než mi některé věci dojdou, trvá to zpravidla několik hodin, dní, někdy let. A už teď vím, že v tomhle životě se některým vtipům prostě nestihnu zasmát a o spoustě myšlenek budu vědět jenom to, že asi jsou. Ovšem když už šest hodin ležím na posteli a koukám do stropu, napadá i mne, že tuto noc už asi spát nebudu.

            Beru papír a tužku s utkvělou představou, že chci obohatit svět něčím   nesmírně oduševnělým. Nejlépe nějakou básnickou sbírkou, románem, novým filosofickým směrem, náboženstvím, nebo tak něčím. No a tak právě v tuto chvíli vznikl úvod článku do Dynama.

            Až do teď šlo všechno hladce, ale potíž je v tom, že obyčejně člověk něco zažije a pak chce o tom psát, jenže já chci psát a je mi celkem jedno o čem. K tomu všemu mám jenom asi tak tři hodiny času. Než bude ráno. A ne pár týdnů, jak bych asi potřeboval. Proto nebudu přemýšlet vůbec (s čímž se velice lehce smiřuji) a začnu úplně od začátku.

            V jedné celkem známé knížce se píše "na počátku bylo slovo", v tomto případě to byly asi tak dvě a půl slova, která zněla: "KASPERLÍK, PO CEM". No, a v tu chvíli jsem se stal horolezcem. Když to tak po sobě čtu, napadá mě, že by nebylo zlé, trošku blíže celou situaci rozvést. Ono se sice povídá, že v jednoduchosti je genialita, ale řekl bych, že asi tuším, jak moc to zní čtenáři geniálně. A tak budu pokračovat dál, kapku podrobněji.

            Ta slova tehdy pronesl můj tehdejší vychovatel, na lesnickém učilišti, šternberský horolezec a jinak docela vzácný člověk Pavel Hrubý. V tu dobu ho požádal můj spolužák Mirek, s kterým jsem se do té doby nijak zvlášť nebavil, protože byl sportovec, o to, aby ho učil lézt. Pavel mu na to kývl a jelikož usoudil, že Mira potřebuje k sobě někoho na jištění, a protože jsem to byl zrovna já, kdo přijel v tu neděli na intr jako první, dolehla tedy k mým uším již výše zmíněná slova. A to bylo v roce 1989.

            Než budu pokračovat dál, musím říct ještě to, že se mi od přírody protiví jakákoliv forma pohybu, která přesahuje rychlost bloumavé chůze. Námaha mi nikdy nevadila, potíže mi činila vždy pouze rychlost, a tím pádem většina sportů, do kterých jsem byl kdy natlačen, a ve kterých se musí rychle mrskat nohama nebo rukama, a které jsem tím pádem z celé duše nenáviděl. (Nikdy nepochopím, jak někdo dokáže chytit letící balón, pěst, odrazit puk, nebo trefit míček). Ale abych se vrátil. Když jsem byl ten večer zavolán do vychovatelny, věděl jsem o horolezectví asi tolik, co průměrná bezuchovská důchodkyně. Byl jsem spokojen s představou horolezců jako lidí, kteří šplhají po lanech na skálu, houfně při tom umírají a plní tím černou kroniku Rudého Práva. Nikdy jsem necítil potřebu postupovat ve svých úvahách ani tak daleko, abych se zajímal o to, kdo tam ty lana věší. Když Pavel začal hovořit, vypadalo to na dlouhý projev. Ale já měl v hlavě spíše zítřejší písemku z technologie, tak toho brzy nechal. Tím pádem jsme za krátko skončili rozhovor dohodou, že když nikam nebudu muset lozit, a nikdo mě nebude nutit k pohybu, klidně se stanu horolezcem. Vidina budoucích hrdinských skutků tehdy ve mě duševní orgasmus nevyvolala. Šel jsem si připravit taháky do školy a potom spát. Myslím, že do rána jsem tehdy na tu historickou událost dokonce zapomněl.

            Následující dny a týdny jsem se učil oblíknout úvazek, udělat uzel, zapamatovat si rozdíl mezi karabinou a skobou, pilně jsme s Mirkem řezali špunty od kopaček, chodili v sedácích s napuchlýma rukama po městě a natřásali karabinama před kráskami z gymplu. Každý den po škole jsme putovali na stěnu k pivovaru a tam se potili námahou a bolestí s prsty ve škvírách mezi cihlama. Asi tak po půl roce, kdy už byly pokořeny všechny otlučené   kamenné zídky a stěny ve Šternberku, byla omatlaná a ošlapaná všechna pískovcová futra ve městě. Vyrážíme s Pavlem poprvé na skály. A to na Velký Rabštejn. Kluci z oddílu nás tahali na laně po různých fintách, které jsem v městské aglomeraci s Mirkem nenašel. Ovšem nejvíc na Mirka a mě zapůsobil převis. A to jako věc, kterou jsme do té doby z lezecké stránky neznali a nechápali. Starší kluci si z nás chtěli střílet, tak natáhli lano přes převis "U buku". On člověk v pubertě je ještě skoro děcko což je pár kilo slabých kostí, trochu masa, hodně odvahy a v našem případě k tomu ještě přibývaly šlachy na prstech, ztuhlé z pivovarní stěny. Pro takové padesátikilové   hubeňoury nebyl velký problém     zůstat viset někde třebas jen na dvou prstech. A tak se stalo, že jsem poprvé viděl a myslím, že naposledy pootevřená ústa našich starších spolubratří na laně.

            Pak se lezlo a čas šel dál, hejbalo se s dějinama a systémem. Ale že řeky tekly pořád stejným směrem, na jaře pořád hulákali opeřenci a holky nebyly o nic míň pěkný než jindy, nedošlo mi jaksi, že mám taky všeho nechat a vytvářet majetkové rezervy. Ustrnul jsem ve vývoji na dělání ohýnků po lese, koukáním po sýkorkách a dumáním nad tím, co jim naočkovat, aby ráno vstávaly a řvaly aspoň o tři hodiny později, než to mají ve zvyku. Místo esenbáků mě teď honí   policajti, nebo svědci Jehovovi. V novinách se mlčí o jinejch věcech, než se mlčívalo, lidé podle nich přemýšlí hlavně o tom, jakého si zvolí politika, auto, dovolenou, pilulku, boha, seriál nebo vložku. Svět trýzní dilema, jaký televizní kanál zvolit. Máme úplně nové humánní metody, jak likvidovat své bližní, všeci se můžeme stát krásnými, bohatými a perspektivními lidmi. V cestě k lepším zítřkům nám již nestojí žádné překážky kromě jeptišek, cikánů, infikovaných klíšťat a lidí s IQ nižším, jak 180. Nedivím se, že Pavel, Mirek a většina lidí, co mě učili lozit, toho časem nechali.

            Události a informace se ženou velice rychle kolem nás, životní tempo je bleskové, všechno je téměř okamžitě díky počítačům a technice, která se nám jednou vysměje, jen co ji to naučíme. A já opravdu nemám   rád velké rychlosti. Kdyby mi to myslelo dost rychle na tuto dobu, možná bych si také pořídil přenosný telefon pro rychlé spojení, rychlé auto, televizi se satelitem pro rychlé zpravodajství a koupil si moderní     děvče pro rychlý sex.

            Naštěstí i v naší supermoderní době (zajímavé, že účastníkům všech dob připadla supermoderní ta jejich) se v hospodách mluví hlavně o holkách a pivu. A to mi dává naději, že se nedožiji času, kdy se lidi, co nevlastní televizor, budou zavírat do ústavu.

 

PS: Omluva za odbočení od horolezeckého tématu.

 

                                                                                               Kasper