INDIE 1994

Napsal Super User. Posted in Dynamo 41

Ještě jedou se vracím k roku 1994, tentokráte k zážitkům veskrze nehorolezeckým. Při psaní této části jsem kromě vlastních zápisků použil z důvodu větší objektivnosti i názory knih : J.Pijoan : Dějiny umění 4.díl, R.Waterstone : Duchovní svět Indie a Kroniku lidstva. Pro případné srovnání peněz lze brát rupie = koruna.

Cesta do Indie.

Do Indie jsme přijeli na šlapací rikši brzy ráno z Nepálu přes tři důkladné kontroly u třech bambusových závor (vypisování různých, pro mě zcela nesrozumitelných papírů). Rikšař měl co dělat, neboť kromě nás dvou vezl i tři velké a dva menší ruksaky. Když jsme se octli zcela na území Indie, moje spolucestující si uvědomila, že má ještě rupie, bohužel nepálské. Obrátili jsme se s důvěrou na rikšaře. Ten otočil šlapadlo a jeli jsme zpět. Přes závory jsme teď jeli bez zastavení - stačil pokyn rikšaře, že je vše v pořádku. Peníze jsme utratili hned u hranice a během několika minut již podruhé vjížděli do Indie. K našemu nemalému překvapení se i tentokráte bdělá stráž spokojila s mávnutím rikšaře, že je vše v pořádku.

Za hranicí stál autobus, do kterého jsme se vešli a kde dokonce uznali i rukou napsaný papír, že jsme si cestu již zaplatili v Kathmandů. Autobus byl evidentně stavěn pro běžné Indy, neboť v řadě bylo pět sedadal. Za ještě stále ranního chladu se vydal autobus na celodenní cestu do Varanasí. Cesta byla dost úmorná. Teplota neustále šplhala, cesta byla stavu lepší polňačky a nad hlavou nám zněla téměř nepřetržitě silná siréna z lokomotivy, která se snažila o uvolnění cesty. To částečně fungovalo na lidi, téměř vůbec na krávy a jiný dobytek. Od začátku nás překvapovalo množství lidí, na které jsme si nezvykli za celou dobu. Pár zastávek na občersvení u jakýchsi "motorestů" se nám opravdu hodilo. K dostání byly banány, čaj a podivná jídla (z mého pohledu spíš miniporce). O nutnosti být ve střehu i po hygienické stránce nás přesvědčil hned první "motorest". Když jsme se vydali k záchodu, zjistili jsme, že záchod stojí na vyvýšeném betonovém podstavci společně s pumpou na vodu. Kolem dokola bylo dle našeho názvosloví hnojiště, ve kterém se prohrabávala prasata. A tak cirkulace vody, než se dostala opět ke kuchaři, nebyla dlouhá.

Vedle těchto zádrhelů nás naopak mile překvapili některá jiná hygienická opatření: Jídlo se podávalo na listí (nebo talířech s lisovaného listí) tedy na jedno použití (nepočítám-li následné sežrání talíře vždy přítomnou hladovou krávou), čaj se podával v pálených nádobách (něco jako naše květináše bez dirky) také na jedno použití. Navíc indové pijí tak, aby se nedotýkali nádoby, ze které pijí.

K večeru jsme konečně dorazili do bájného Varanasí (Váránasí), dříve se používal také název Banaras. O Varanasí praví prastará pověst :

"Bohaté město boha Šivu se jednou dostalo do těžkostí. Jeho obyvatelé obviňovali bohy, žádali rady od mudrců, aby znovu získali svoje bohatství. Bohové totiž poslali do města buddhismus. Celé město přestoupilo na Buddhovu víru. Všichni přestali pracovat, žili v míru a ... v chudobě. Tehdy odvrhli buddhismus a bohové se jim opět naklonili."

Dodnes je Varanasí velmi bohaté město - velmi významné duchovní centrum indické vzdělanosti. Toto město na posvátné řece Ganze je proslavené svými paláci maharadžů z celého světa. Každý významný maharadža si nechal vystavět palác na břehu posvátné řeky právě zde. Méně movití indové platí alespoň stovky rupií, aby mohli město zhlédnout a tisíce rupií, aby mohli být zpopelněni na břehu Gangy a jejich popel se dostal právě v těchto místech do řeky.

Město má zvláštní postavení mezi ostatními městy. Je to nejvíce navštěvované poutní místo v Indii. Již 3 tisíce let je centrem indické filozofie a náboženství. Je městem boha Višvanáthy, Pána vesmíru a aspektu Šivova. Tomuto božstvu je proto ve Varanasí zasvěcen největší z tamních mnoha hinduistických chrámů a vody Gangy tam v sobě ukrývají šakti, imanentní božskou sílu Šivovu.

Zvláštností je, že Varanasí považují za posvátné místo i buddhisté a džinisté. Buddha prý toto město navštívil a v Gazelím háji u nedalekého Sarnáthu pronesl svou první promluvu. Jistou dobu ve Varanasí strávil i Mahavíra, zakladatel džinismu.

Naše návštěva začala praktičtěji. Krátce před soumrakem vylézáme z autobusu mezi hustý dav. Po chvíli handrkování se nakládáme i s věcma na motorikšu s řidičem a "průvodcem". Průvodce ještě před zastavením autobusu uhranul Alenu. Ta ho pak vybrala a já souhlasil. Objíždíme asi 3 hotely, nakonec se ubytováváme v hotelu Varuna asi za 180 RP. Na ráno (5.30 hod) si domlouváme rikšaře na prohlídku města a okolí.

Hinduismus a bohové.

Božskou trojici v hinduismu (trimúrty) tvoří: Brahma - stvořitel (dále již do dění nezasahuje). Višnu - udržovatel (jednoznačně kladný hrdina, správce spravedlnosti a řádu věcí. Sestupuje v těžkých dobách mezi lidi v mnoha podobách - nejznámější je Krišna, ale i např. Buddha). Šiva - Tvořitel a Ničitel světa, Pán jógy (rozporuplná osoba často zamlžené abstraktní podoby). Trochu to připomíná bůh otec, syn a duch svatý. Dále však uznává hinduismus tisíce až milióny dalších bohů a tím se trochu vymyká našemu chápání.

Je pondělí 24.10, něco po 5-té hod. a jedeme k řece. V šest domlouváme loďku (2 hodiny 120 RP) a vyrážíme na projížďku po slavné Ganze. Jedeme po proudu. Vpravo je rovný bahnitý břeh táhnoucí se až k obzoru, kde z mlhy vychází slunce. Vlevo, vysoko na zdech stojí nádherné paláce maharadžů. Mezi paláci jsou schody, kde scházejí hinduisté k řece k raní koupeli a modlitbě. Jsou zde tisíce lidí. Někteří se jen trochu myjí, jiní i plavou, čistí si zuby. Je to nádherný pohled.

Následující strana : posvátné břehy Gangy ve Varanasí.

,,,

pohled na řeku Vanarasi 

Dojem kazí i umožňuje voda v řece. Proud zde není téměř žádný, a tak se řeka sune jen velmi pomalu, plná odpadků a špíny z města. V špinavé vodě se pere prádlo, umývají lidé, slouží jako stoka na odpadky, jako pohřebiště. Házejí se do ní posvátné uhynulé krávy. Občas některé loďkou míjíme. Na nafouklých tělech hodují ptáci dokud se tělo nepotopí. Plujeme pomalu dál a dál. Míjíme několik pohřebišť, kde se právě spalují mrtví. V tak velkém městě hoří hranice stále. Popel z mrtvých se sype zase do řeky. Je to všechno propleteno v koloběhu života. O něco dál zase paláce na vysokých zdech nad vodou (opatření pro povodně). Veslař nám ukazuje : palác maharadži z Kathamandu, Japonska, Číny, Bangladáše a další a další. A zase pohřebiště a zase schody s tisíci věřícími v ranním slunci. Průvodce nám zděluje, že menší děti se nespalují, ale končí v řece shodně s krávami. Teprve po dosažení určitého věku (obřadu jakéhosi pokřtění) je nárok na pohřeb. Pozůstalí se 10 dní polévají posvátnou vodou z Gandy, pak se ostříhají dohola, ostříhají nehty a to vše spálí s nebožtíkem. Ovšem pohřeb ve Varanasí je velmi nákladná záležitost. Stojí tisíce rupií. Cena je dána dřevem i místem. Dřevo se musí na lodích dovážet z velkých vzdáleností. Do Varanasí se sjíždějí tisíce starých hinduistů, aby tam zemřeli a věří, že právě zde posvátná řeka z nich smyje jejich životní hříchy.

Jedeme více jak dvě hodiny a obraz se stále mění i opakuje. Je to opravdu silný zážitek. Vše končí, i projížďka po řece. Slunce stoupá, řeka i břeh se halí do oparu a my se vracíme k motorikše na další cestu městem.

Z řidiče se stává pravý hinduista zasvěcený Šivovi. Provází nás po slavných místech města. Navštěvujeme jednotlivé chrámy v jeho doprovodu. Všude vstupujeme bosí. Někde nám dovolí fotit, jinde zůstávají fotoaparáty schované a dokonce i druhý průvodce (zasvědcený ne tak mocnému bohu) zůstává před některými chrámy. V takových případech nás řidič vždy upozorňuje, že se máme držet v jeho blízkosti, cizinci zde přístup jinak nemají.

Každý chrám je zasvěcen jinému bohu. Navštěvujeme starobylý červený chrám plný malých opic (žádné focení - zasvěcen mnoharukému Višnovi). Nový chrám Durga Temple, celý mramorový, se spoustou atrakcí a s celým panoptikem pohyblivých výjevů ze života bohů (hlavně Krišny). Pak navštěvujeme jakýsi spíše klášter, zasvědcen Šivovi. Zde druhý průvodce i foťáky zůstávají hned před první branou. Vstupujeme až do potemnělého centra mezi dvě motlitební místnosti. Vypadá to zde spíš jako v pekle, než v božím stánku. I přes přítomnost našeho průvodce se necítíme v tomto prostředí dobře. Je to opravdu pro nás zcela jiný svět. Dále navštěvujeme univerzitní chrám a ještě některé menší.

Odpoledne se snažíme vyměnit peníze v bance. To nás zaskočilo. Výměna několika dolarů trvala přes 2 hodiny. Po vypsání několika papírů a odevzdání peněz a pasů se již jen čekalo (nikdo nevěděl na co). Potom nám stejný úředník vydal rupie. Jedeme na vlakové nádraží koupit si lístek do Satny. Kde je Satna nevíme, ale toto místo nám poradil rikšař, že je nejblíže našemu dalšímu cíli. Stojíme opět v dlouhé frontě, vypisujeme žádost o lístek a u okénka zjišťujeme, že jsme někde založili papír z banky. Bez potvrzení o oficiální výměně peněz nám lístek neprodají. Takže zpět do banky pro kopii a zase do fronty na nádraží. Je však volná už jen II. třída. Úředník se velmi diví, že chceme jet II. třídou, ale když to několikrát opakujeme, nechá si to napsat písemně a vydá nám lístky. Lístky jsou až na další den o půlnoci a stojí 220 RP na osobu. Cesta by měla trvat asi 6 hodin a je to něco přes 300 km. Na závěr bohatého dne navštěvujeme ještě muslimskou část. Zde jsme vtaženi do obchodu s látkami. Před námi jsou ihned ladným pohybem rozbalovány desítky kapesníků, utěrek, přehozů, ubrusů, sárí a dalších hader. Často ani netušíme k čemu všemu slouží. Vše bohatě vyšívané orginálními místními vzory a zdobené často zlatými nítěmi. Nakonec přeci jen kupuji jakýsi přehoz (620 RP) a sárí - základní oděv všech žen (300RP).

Večer se loučíme s našimi dvěma průvodci. Platíme dohromady 230 RP a jdeme spát.

Ve znamení buddhismu.

Další den je určen prohlídce Sarnathu. Jedeme zase rikšou, ale tentokráte nemáme takové štěstí a po celý den se s řidičem dohadujeme o peníze.

Sarnath leží asi 20 km od Varanasí. Cestou se zastavujeme u mohyly v Gazelím háji. Zde Buddha (probuzený) vlastním jménem Siddhártha Gautama (narozen 563 před naším letopočtem) pronesl svou první promluvu po svém "probuzení" a zahájil tak pětačtyřicet let cest po severní Indii, kde kázal stále početnější

m žákům o střední cestě. Své žáky povzbuzoval, aby hledali řešení na základě vlastních zkušeností. Neuznával žádné bohy, jejich uctívání ale neodsuzoval. Tázal se jen po smyslu vzývání bohů, kteří nepřinášejí úlevu od strasti. Život je pln strasti, strast pramení z touhy po moci, požitcích a dlouhém životě. Oprostíme-li se od touhy, zbavíme se i strasti a můžeme dosáhnout nirvány.

Dále naše cesta pokračuje až do Sarnathu. Je zde spousty vykopávek chrámů, archeologické muzeum, hlavně o životě Buddhy a hlavně pak řada chrámů ve slohu Buddhismu celého světa. Čínský chrám, Tibetský chrám, Japonský chrám a další. Buddhismus je dnes rozšířen právě v těchto mutacích po celém světě. Většina památek je z 5 až 10 století.

Odpoledne se vracíme do Vanarasí. Něco po setmění (něco po šesté) procházíme ulicemi a uličkami plnými lidí, kteří zde chodí, sedí i spí. Kromě malé "vilové čtvrti" jakýchsi rodinných domků je zde ubohé žití a takový smutný pohled na ten svět. Prodíráme se úzkými uličkami chudých čtvrtí, (skoro celé město), zcela přeplněných lidmi, kravami, psy, osly a zase lidmi, vše mnohdy bez velkého rozdílu, vše apatické. Ale najdou se i luxusní ulice s obchody, nacházíme i klimatizovaný obchod Bata.

Další den začíná vlastně ještě večer. Dopravujeme se na nádraží. Je plné lidí. Sedáme na ruksak a čekáme. Asi o půlnoci (hodinu po plánovaném odjezdu) přijíždí vlak. Je zde vypravovaný. Nacházíme náš vagón (S8-II). Je bez osvětlení, malá, zamřížovaná okénka a zcela plný. Na naši rezervaci nikdo nebere ohled. Ve II. třídě se prostě neuznává. Aleně se do vlaku nechce a shání policajta. Chvíli nás pán s dlouhou bambusovou holí vodí kolem vlaku, pak nám řekne, ať si koupíme lístek na další den na lepší třídu a nechá nás být. Přesvědčuji Alenu, že je třeba nastoupit a dereme se do plných dveří tzv. našeho vagónu. Probojováváme se do prvního kupé. Tam jakýsi Ind kupodivu uvolňuje místo u okna a nechá nás sednout. Zajistí i uložení báglů nahoru a uklidní pár brblajících Indů, kteří tím pádem přišli o své místo. Alena u okna, já vedle a vedle ještě asi 6 až 7 Indů na dřevěném pryčně. Pak ulička a ještě 2 Indové na sedátku. Upozorňuji, že vagón je asi tak široký jako náš. Někteří nám leží pod nohama, další sedí nad hlavou.

Ten, co nás pustil, jde ven a tam nás udá policii. Ta přes zamřížované okno prostrkává bambusovou hůl a snaží se nás přesvědčit, ať vystoupíme, že s tou cházkou je velmi nebezpečně. Sedíme a doufáme, že pojedeme. Stupňuje se vyhrožování, že nás okradou, znásilní a podobně. Takovým vagónem prý cestovat nemůžeme. Naproti sedí pár mladých Indů, kteří se na nás smějí. Musí to být pro ně zajímavé. My, ale sedíme dál. Nakonec policie rezignuje. Zavolají posilu, dva vlezou dovnitř, kontrolují, zda naše zavazadla jsou odolná krádeži (jsou) a bambusovými holemi dost důrazně upozorňují vedle sedící, ať se chovají k nám velmi slušně. Jeden z nich pak ještě chvíli hlídá kupé. Vlak se rozjíždí a veze nás na další pouť. Cesta probíhá klidně, všichni se chovají slušně, jen občas se hašteří.

Náhle vlak prudce brzdí. U dveří vagónu je jakýsi rozruch a naproti sedící mladík si zlatý řetízek z krku strká do úst. Ale pak se zase rozjedeme a je klid. Ve vlaku je strašný nával, ale např. záchody jsou nerezové a zcela čisté, s tekoucí vodou.

Ráno (7,30) přijíždíme zcela v pořádku do Sarnathu. Je o nás velký zájem, až rvačka. Nevíme sice přesně, kde Sarnath je, ale víme, že odsud bude trochu obtížné se dostat do Khadžurahu, kam směřujeme. Nakonec najímáme jeep za 100 RP na osobu. Měly tam být ještě další cizinci, ale nejsou. Přesto nás vezou za dohodnutou cenu.Následuje asi 3 hodiny jízdy (120 km) občas i pěknou přírodou. Po nočním zážitku je cestování terénním autem pohádka. V poledne přijíždíme do dědinky, (jen asi na místní poměry směšných 10000 obyvatel) malé, liduprázdné, ale světově proslulé. Na okraji je několik velkých luxusních hotelů a velké mezinárodní letiště. My jsme skromní a ubytováváme se uprostřed v malém, příjemném hotýlku se zahradou za 150 RP. Je zde rajský klid a připadáme si jako v lázních. Dokonce si v speciálním obchodě kupujeme místní pivo za 45 RP. Po obědě začíná prohlídka.

Ve znamení Tantrismu:

Khadžuraho bývalo sídelním místem severní Indie. Stávalo v něm 85 chrámů, ze kterých se zachovalo jen něco přes 20. Svojí architekturou se neodlišuje od běžných indických chrámů, zato se celosvětově proslavili sochařskou výzdobou vnějších stěn - tisícemi staroindických párů v objetí, známých pod jménem mithuna. Skupiny mithuna jsou samozřejmě jen zlomkem velkolepých staveb, které tak proslavili panovníci rodu Kandela před více než tisíci roky.

Střechy chrámů v Khadžuraho se více podobají kupolím než střechy jiných indických chrámů a jejich kouzlo znásobují skupiny menších věžiček, kterými jsou obklopené. Chrám připomíná vysoký vrch, který vystupuje z hřebenu menších kopců a vrchů. Všechny malé věžičky jsou ozdobené stejně důkladně jako hlavní věž, a proto celý chrám působí neuvěřitelným dojmem. Historici umění právem přirovnávájí tyto indické chrámy k evropským gotickým katedrálám.

Nejlepším dílem zdejšího umění je chrám postavený kolem roku 1000 a zasvěcený bohu Šivovi. Patří k nejbohatěji vyzdobeným chrámům a nachází se na něm údajně 872 soch.

Muži a ženy jsou výrazem dvou pólů, které se prý projevily, když duchovní svět poprvé vzal na sebe podobu hmoty. Pohlavní pud se vysvětluje jako přirozená touha člověka i jako vnější znak touhy po jednotě, která tu původně byla a ještě stále existuje v posvátném vrchu Meru.

Hlavní chrámy jsou zasvěceny dvěma hlavním hinduistickým božstvům, Šivovi a Višnovi. V chrámu Jagdamba, zasvěceném bohu Višnovi a bohyním Parvati a Kati je umístěná socha boha Šivu se třemi hlavami a osmi rukama (jedna z mála "mravně nezávadných" soch v tomto městě).

Za mistrovské dílo zdejšího náboženského střediska se považuje Lakšmanuv chrám. Jeho stěny zdobí známé průvody slonů a ještě známější erotické scény. Ovšem Indové chápou pohlavní život tehdejších Indů jako součást jejich duchovního a náboženského života. Většina těchto scén souvisí s kultem boha Šivy.

Známý mýtus z lingapurány praví : Kdysi, když byl ještě vesmír zahalen tmou a země pokryta vodami, se Višnu a Brahma přeli, kdo z nich je největším z bohů. A tu se z vod vynořil ohnivý pilíř tak vysoký, že se zdál nekonečným. I rozhodli se oba bozi, že zjistí, kde má tento pilíř konce. Višnu se proměnil v kance a ponořil se do vln, kdežto Brahma na sebe vzal podobu labutě a vzlétl do výšin, co mu síly stačily. Když se oba vrátili s nepořízenou, zjevil se jim Šiva a objasnil jim, že hledí na výraz jeho velikosti a ztělesnění moci, na kosmickou formu lingamu (falusu, či jak kdo nazývá mužský symbol plodivé síly).

Kolem nás se ochomítají Indové a nabízí nám fotografie i funkční modely nejlepších scén ze stěn chrámů, nebo že nás alespoň provedou a ukáží nejlepší místa. Odmítáme, ale i tak nacházíme desítky erotických skulptur. Pohlavní styk byl důležitou součástí tantrických rituálů. Tatrikové se na rozdíl od stoupenců jiných jógických směrů hinduismu nevzdávají světských požitků a naopak se je spíš snaží co nejvíce vychutnat. "Zážitek plného potěšení uvolňuje mocnou energii, jenž může vynést jejich vědomí k vrcholu osvícení".

Následující foto : stěny chrámů jsou pokryté tisíci sošek a výjevů

detailní pohled na výzdobu

Tantrik se na své cestě k osvícení neobejde bez gurua (učitele). Tantrickými guruy bývaly i ženy znalé jógických a sexuálních umění a nejeden světec při přijímání do sekty absolvoval rituální soulož s ženskou "držitelkou síly". Pohlavní styk je v tantře považován za repliku procesu stvoření, při němž "bílá energie" soustavně oplodňuje "červenou energii" jóni. Sekty se těšily vážnosti zejména v některých oblastech a tím je také možné vysvětlit mimořádný zájem sochařů o erotické náměty. V každém případě jim takovéto výjevy umožňovaly vytvářet obdivuhodné skupiny a oslovovat půvaby lidských tvarů. Krásou svého postoje a vřelým rytmem objetí naplňují tyto postavy stěny chrámů bujnou životností. Přes odvážnost některých pozic, nejsou vulgární, jsou spontální, upřímné, bez falešného studu. Reliéfy se vyznačují takovým pozoruhodným výtvarným smyslem, že se vyrovnají nejčistším mistrovským dílům všech dob. Vyjadřují tělesnou lásku v nejkrásnější podobě, jaké se jí v historii světového sochařství vůbec kdy dostalo. Svědčí o zvláštní estetice, která dala sochařskému umění nový ráz uplatněním velmi vyspělých křivek v pozicích těl, čímž získávají vášnivou a rozkošnickou dynamičnost, velmi živoucí a realistickou, která našla výraz v uměleckém stylu, jaký do té doby v Indii nedosáhli.

Část chrámu obcházíme, ke vzdálenějším jedeme na kole (10 RP na celý den, jen zaplatit, záruky žádné, stejně není kam ujet). Další den snídáme u Inda a prohlížíme se východní část klášterů. Odpoledne již sháníme místní autobus do Jhansi. Vyjíždíme v poledne takovým hrkášem, ale ne zcela plným. Cesta trvá asi 6 hodin za 80 RP. V 7 večer jsme již v hotelu High Way v Jansi. Ve městě je údajně velká pevnost a několik dalších zajímavostí. Město nám, ale k srdci nepřirostlo, a proto hned následující den pokračujeme vlakem do Gwalijoru. Cesta trvá necelé 2 hodiny.

Gwalijor - ve znamení Islámu a obrovských pevností.

Gwalijor - sídelní město Vordhanovej říše Gwalijar a Thanešvav. Tato říše patřila k nejaktivnějším v severní Indii od 4. do 8. století. Král Harša (590 - 647), nejvýznamnější panovník z dynastie Vardhanovců, rozšířil svojí říši na velkou část severní Indie.

My se ubytováváme v ponurém hotýlku přiléhavého názvu Regal (140 RP). Nad hotelem se tyčí návrší a na něm pevnost. Vyrážíme tedy na její obhlídku. Ovšem, přetože jsme na správné straně, dojít k vstupu nám trvá skoro 2 hodiny. Vědět to dřív, využili jsme asi služeb ohromných tříkolek s náhonem na přední kolo. Tyto motorové rikše jsou stavěny asi pro řidiče a 7 cestujících, jezdí na nich běžně 20 lidí a vypadají se svým jedním velkým kolem vpředu jak předpotopní obludy.

Foto předchozí strana : Mešita Jami Masjid - největší v Indii

Taj Mahal - uprostřed slavná hrobka

Procházíme vstupem a stoupáme šikmou cestou se zákruty, přes několik bran, až na nádvoří hlavního maharádžova paláce (15 až 17 století). Vše je kamenné, včetně velmi jemných mříží v oknech, i jemných ornamentů stěn a zdobených oblouků dveří. Barevnost dodává modrá keramická mozaika. Postupně procházíme pevnost i s několika chrámy. Nejstarší jsou z 11. století. Teprve časem získáváme představu o velikosti této pevnosti. Nachází se na skalní náhorní plošině asi 100 m nad okolním terénem. Úžasné jsou ovšem rozměry pevnosti. Šířka místy až 500 m, délka ke 4 kilometrům. Teprve později zjišťujeme, že se jedná asi o největší pevnost na světě. Naštěstí je více jak polovina stále v držení armády a tak nemusíme procházet vše. Takovéto ohromné pevnosti byly stavěny muslimy, kteří ovládli celou severní Indii. Přesto zůstali stále v početní menšině proti hinduistům a tak byli nuceni budovat nákladné pevnosti, se kterými se setkáváme i v dalších městech.

Raja Mansingh Tomar zde v patnáctém století postavil atraktivní Gujari Mahal - pro svojí favoritku mezi ženami. Dnes je zde muzeum soch. Významným místem je i svatyně věnovaná poutníkovi "svatému" Gwalipovi, po kterém dostalo město jméno.

Po prohlídce značně znavení sestupujeme do města a navštěvujeme Mohammad Ghous Tomb. Sundáváme si boty, za drobný peníz půjčujeme pokrývku hlavy a jdem dovnitř prohlédnout kamenné krypty legendárního, umělecky nadaného, otce a vnuka. Poprvé v Indii se setkáváme s hrobkou a hroby. Jsme upozorněni, že se jedná o významné místo Gwalioru.

Večer znavení teplem, (i v noci je asi 30oC) a dlouhým výletem, snadno usínáme.

Sobota 29.10.94 - za týden bychom měli být v EU. Ráno snídáme v hotelové restauraci. Začínám vzpomínat na kus masa nebo něco podobného, vegetariánství v pravé podobě pro mě není. Dopoledne pak jedeme na vlakové nádraží a chytáme jakýsi osobák na další cestu. Po 130 km jízdy přijíždíme do Agry.

Říše Mughalů:

Ve znamení divů světa - Agra

Prvními muslimy, kteří už v 8 století dorazili do Indie, byli arabští obchodníci. Obchod, ale později vystřídalo drancování a loupežné výpravy. Počátkem 13. století vzniká díllínský sultanát. V roce 1526 se chopil moci Bábur - zakladatel dynastie Mughalů. Tato dynastie ovládla časem prakticky celý subkontinent. Příznačným rysem mughalského období bylo prolívání hinduistických a islámských prvků v architektuře. Nejslavnější císař Akbar (1556 - 1605) se oženil s dcerou hinduistického rádži. Akbar během své vlády vybudoval říši z největších a v té době kulturně a hospodářksy nejvyspělejší státní útvar světa. Každý úředník pobíral plat v mincích, rolníci byli daněni podle výnosů a systém vlastnictví a držby půdy jim dával jistoty, které evropský feudalismus neznal. Důležitými stavbami mughalské Indie se staly hrobky. Obrovská mauzolea, jako Taj (Tádž) Mahal nebo Akbarova hrobka v Sikandře, patří k nejkrásnějším indickým architektonickým památkám.

Naše poznávání začíná prostě. Ubytováváme se v hotelu Empire, spíše v horším, ale to stačí. Lepší by byl Tourists rest house, ale to zjiěťujeme až později. Tak tam chodíme alespoň na jídlo.

Obhlídku Agry začínáme u hrobky Jama Masjid (17. století, mešita Jama Masjid je i v Dehli) navštěvované, ale jinak dost chudé, stavebně však mohutné. Po hinduistických stavbách nás nyní stále překvapují rozměry. To hlavní však teprve čeká. Většina hrobek bývala prý původně obývána a teprve po smrti změněna na hrobku. Od Jama Masjid je jen kousek k červeným zdem pevnosti. Pevnost není na tak vyvýšeném místě jak v Gwalijoru, je však obehnána velmi mohutnými hradbami, obloženými velkými kamennými deskami červeného pískovce, většinou ještě zdobenými. Vcházíme do úzké cesty, klikatící se soustavou zdí a končící před branou. Dál to nejde, strefili jsme se do části vojenské. Musíme zpět a obcházíme část hradeb k dalšímu vchodu. Pevnost byla postavena sultánem okolo roku 1635 na břehu řeky Yamury a krátce potom zabrána Angličany. Velikost je pro naše poměry ohromná, odhaduji tak velikost 6ti až 10ti hradů Helfštýnů. Při příchodu do pevnosti se prodíráme desítkami mrzáků bez nohou, někdy i rukou, kteří žebrají. Je to strašný pohled, ale cizinci zde asi mnoho nezmění. Vnitřek pevnosti, (tedy část přístupná veřejnosti), tvoří velké nádvoří a dokola jsou paláce a chrámy. Vcházíme do hlavních paláců, které jsou vysoko nad řekou Yamurou (Jamura). Vybavení je úžasné, jen zíráme a zíráme. Místností z čistého mramoru. fontány, jezírka, vykládané dveře, okna, drobné mříže. altánky, balkónky, a zase okna s mřížovím jemným jak záclona, ale vše z kamene, vše z mramoru, zdobeného polodrahokamy. Musí zde být nepředstavitelné množství úžasné řemeslné práce. V místnostech jsou vodní kanály, fontány, jezírka. Vše sloužilo k příjemnému pobytu při letních vedrech. I dnes je dost přes 30 stupňů a je 29. října. Zanechaný dojem je nepopsatelný. Později srovnáváme s proslavenou červenou pevností v Dehli a konstatujeme, že pevnost v Dehli je jen velmi chudou příbuznou.

Z balkónů, vysunutých z hradeb nad řekou, je výhled na Taj Mahal. I odsud je vidět, že se jedná o mimořádnou stavbu. Tam se chystáme zítra. Večer si necháme potají (zabaleno do papíru - je to zakázáno) donést do restaurace pivo z nedalekého speciálního obchodu. Stojí 50RP, jmenuje se Turbo Super Strong Langer Beer a je hrozné. Zato banán stojí 1 RP, ananas 15 - 20 RP a tak si raději dáváme to, co doma moc nemáme. Když už jsme u těch ekonomických údajů : plat doktora 18000 až 120000 RP, učitele 3 až 6 tisíc, řidič autobusu 1000 RP. Běžný byt v Agaře asi 300RP. Ovšem více jak 35 % je nezaměstnaných. Chudoba je všude strašná.

Neděle 30.10.94 - Taj Mahal - novodobý div světa.

Nedaleko města Agry na břehu řeky Yamuny stojí jeden z nejkrásnějších a nejromantičtějších památníků na světě. Král Šahdžahán, vnuk Akbara (1628 - 1658), nechal postavit hrobku na památku své nejoblíbenější manželky. Ardžumand Bánú Begám, známá spíše pod jménem "Perla paláce" - Muntáz Mahal zemřela při porodu devátého dítěte.

Stavba, téměř celá z bílého mramoru, působí skutečně pohádkově. Práce byly zahájeny 2 roky po smrti ženy, roku 1632 a po dobu 22 let jí budovalo 20000 lidí (pro srovnání uvádím, že podle odhadů Velkou Cheopsovu pyramidu stavělo po dobu 30 let 4000 lidí). Mezi staviteli byli mistři celé Asie, ale i Francie a Itálie. Ve vnitřní části je použito 43 druhů drahokamů a polodrahokamů. Po dokončení hrobky byla kolem rakve postavená zlatá mříž vysázená perlami a diamanty. Hrobku střežilo 2000 vojáků (dnes střeží indická armáda to, co přežilo vykradení po pádu mughalské říše - je toho ještě dost).

Tento symbol věčné lásky je dodnes nejslavnější památkou Indie. Stavba je umístěna v rozlehlých zahradách, mezi třemi velkými stavbami. Prostřední tvoří bránu, která má symbolizovat vstup do ráje. Boční stavby (na fotkách zpravidla nebývají) s velkou kaplí jsou samy o sobě mohutné a větší než většina hrobek, které jsme dosud shlédli. Hlavní pozornost zde přitahuje centrální stavba. Procházíme kolem vojenského ležení strážního oddílu. Místo stanů jen plachty natažené nad pryčnami. Vedle řad postelí do kozelců postavené dlouhé pušky. Pak procházíme menší branou do předzahrad. Po chvíli se dostáváme až k hlavní bráně. Zde je důkladná prohlídka. Aleně zabavují nůž a tak procházíme až na druhý pokus. Za foťák se platí ohromné vstupné, takže je necháváme v úschovně. O kameře se vůbec nedá uvažovat. Procházíme do vnitřních zahrad. Před námi jsou vodní nádrže a za nimi vlastní hrobka. Mauzoleum stojí na 250 m široké terase, v rozích se zdvíhají čtyři štíhlé minarety. Slavná kopule je vysoká 75 m o průměru asi 20m. Zouváme se a vstupujeme dovnitř. Uprostřed hrobky je osmiboká pohřební síň se dvěma neuvěřitelně bohatě zdobenými sarkofágy. Kolem jemné mříže. Vše je z bílého mramoru mimořádně jemně opracovaného, nádherně hustě zdobeného tisíci drahokamy a polodrahokamy velmi hladce zabroušenými do okolní plochy. Kameny jsou zapuštěny tak hladce, že vypadají jako součást leštěného povrchu. Ve formě geometrických arabesek a umných květinových girland jsou zde stovky m2 výzdoby. Musím doznat, že to na mě učinilo dojem, s jakým jsem se ještě nesetkal.

Obcházíme spolu s ostatními kolem hrobek. Součástí je i pokládání peněz na schod náhrobku. Přítomní hlídači kontrolují výši peněz. Pokud někdo položí málo (zpravidla jen mince), jsou okamžitě schovány do příruční pokladničky tak, aby na náhrobku zůstávaly jen částky, hodné této návštěvy a naznačovaly dalším, kolik se sluší.

Opouštíme toto nádherné dílo, které na nás učinilo opravdu silný dojem. Vyčerpaní zážitky, posilňujeme se jakýmsi jídlem. Odpoledne usmlouváme dopravu na 50 RP a jedeme se podívat do Sikandry. Je to opět hrobka. Hrobka samotného velkého Akbara. Není tak velká ani tak zdobená, jako Taj Mahal, ale i tak mimořádná. Uprostřed zahrad plných zvěře, pávů, antilop, opic a papoušků stojí stavba, která jakoby symbolizovala proplétání se Islámu a hinduismu. Akbarova žena byla hinduistka. A možná proto je na hrobce patrný styl hinduistického kláštera. Zcela vyjímečné je, že tato Islámská stavba nemá kopuli. Tím, i velmi zajímavou výzdobou se řadí ke skvostům indické architektury.

Není zde zdaleka takový ruch jako v Agře. Téměř sami (samozřejmě po bosky) vstupujeme do hrobky. Za matného světla sestupujeme šikmou chodbou hluboko do podzemí, kde stojí vlastní sarkofág a v něm nejslavnější panovník říše Akbar. Na rozdíl od ostatních hrobek je zde sargofág velmi prostý, snad znak opravdu největšího panovníka. Fotit nemůžeme, na kameru je zase málo světla (i když potajnu trochu štěstí pokouším) a tak naše návštěva je zvěčněna zážitkem.

Vycházíme zase na teplé, slunné povětří. Trochu odpočíváme v klidném parku. Bylo toho ruchu dnes již dost. Pozorujeme a fotíme zelené papoušky a já pak tak dlouho pózuji na focení s opicemi, až mi sežerou zmrzlinu. Odpočatí klidem místa, sedáme do tříkolky a vracíme se do Agry. Rikšař se nás snaží dostat do jakéhosi obchodu (oblíbený trik, za každého dovedeného zákazníka dostane spropitné, nebo alespoň trochu jídla). Nemáme však zájem a tak při vstupu do obchodu řekneme, že nic nechceme a jdeme zase pryč. Rikšaři jsou zde dost otravní a nechápou, že chceme taky občas trochu chodit pěšky. Navštívíme naši známou hospodu, kde nám (zase zcela utajeně) donesou ze spec. obchodu pivo. Po tom vedru už se nezdá až tak strašné. Dáváme si dvě piva na oslavu narozenin dcery Majky a hodnotíme život v Nepálu a Indii. Král to vede lepší.

Cestou do hotelu zacházíme do areálu, kde se právě koná volba Mis Agra. Na pódiu pózují mladé dívky, kolem různá zábava, střelnice a kolotoče. Dívkám to moc nejde, všechny mají podobné sárí. Jen jedna má dlouhou evropskou sukni. Zamíříme k velkému ruskému kolu, poháněněn velmi divným jednoválcovým motorem. Zaplatíme a obsluhující Ind bambusovou holí přehodí plácajícíse řemen z volné řemenice na hnací. Motor se dusí, škytá, ale pak se rozjede. Ind kouří (kdo ví co) a kolo se roztáčí, až dosahuje obrátek téměř centrifugy. Alena nemá ráda kolotoče a tak jsem si tímto návrhem moc nešplhnul. Kupodivu jsme to přežili. Už je tma, když vstupujeme do ulic. Jsme v nóbl čtvrti. Jezdí zde auta a motorky (na motorce zpravidla čtyřčlená rodina), jsou zde osvícené reklamní skříně. V obchodech vidíme barevné televize (2500 RP) a spousty dalšího konzumního zboží (mikrovlnky, rádia, cukrovinky a nejrůznější lahůdky a spousty zboží. Indii připomínají jen elektrické agregáty čoudící před každým obchodem. Veřejná síť zde je v podstatě nefunkční. Po pár krocích iluze končí. Projdeme křižovatkou a začíná tma a chudoba. Lidé polehávají na ulicích, posedávají u svíček a přežívají. Již z ruského kola bylo vidět, že čtvrtě bohatých je jen zrnkem máku v ohromném moři šedi a chudoby a tmy tvořícím miliónové město.

Dehlí - hlavní město Indie.

Poslední říjnový den už zase jedeme dál. Naše poslední cesta vlakem míří do Dehlí. Asi 200 km urazí osobák za necelé 4 hodiny a 54 RP na osobu. Město je to velké a tak máme i větší problémy se sháněním ubytování. Nakonec se ubytováváme kousek od informačního centra asi ve 3. patře, v pokojíku bez oken (to zde bývá zvykem). Večeříme v jakémsi polobufetě zeleninu v lístkovém těstu. Centrum je výstavní čtvrť výškových moderních budov. Jsme na "kulaťáku"- centru nového Dehlí. Vysvícené ulice připomínají západ.

Ráno a vedlejší ulice jsou však již chudší. Na ulicích špína a chudí. Ale není to tak zlé, jako to bylo dosud. Naše první cesta míří k mešitě Jami Masjid. Uprostřed velkého náměstí stojí se svými třemi kopulemi a dvěma minarety největší mešita v Indii. Je postavena z červeného pískovce a zdobena bílým mramorem. Vystupujeme po schodišti na vyvýšenou terasu, která je již součástí areálu. Z vyhlídek si prohlížíme město a pak se obracíme k Červené pevnosti - asi nejznámější stavbě Dehlí. Postavil ji Šahdžahán v letech 1639 až 1648. Letopočet uvádím proto, že pevnost byla stavěna současně s Taj Mahalem a ještě řadou dalších staveb. I výše uvedená mešita Jami Masjid byla stavěna stejným panovníkem od roku 1650, tedy v době, kdy ještě stavěl Taj Mahal. To samo napovídá o ohromném bohatství a moci rodu Mughálů.

Červená pevnost se proslavila bohatstvím mramoru, stříbra a zlata i hojnou klenotnickou výzdobou. Kdysi bylo v červené pevnosti šest královských paláců. Podle dochovaných nápisů Šáhdžahán o tomto místě prohlásil :"jestliže existuje ráj na zemi, tak je to zde, zde a jen zde".

Ale i tento mocný panovník skončil obdobně jako většina před ním z jeho rodu. Moc převzal vlastní syn, který otce uvěznil až do konce života. My si "Red Ford" prohlížíme již zcela v klidu. Do dnešní doby již sláva poněkud uhasla a také jsme již trochu přivykli té oslnivé nádheře. Jinak je tu dost velký ruch a to já nemám zrovna rád.

Po prohlídce pevnosti se ještě trochu potulujeme městem. Je to opravdové velkoměsto, chudoba není tak vidět a rykšaři jsou na nás drazí. Odpoledne jdeme pro kontrolu na AIR India. Po delším čekání nám sdělili, že náš let (za 2 dny) se nekoná, a že nám nabízejí letět ještě o den později. My už máme toho vedra dost a hlavně nám pak ujede autobus ve Frankfurtu. Váháme co dál. Jsou volná místa jen dnes v noci. Nakonec tedy souhlasíme. Je šest večer, do odletu nám zbývá asi 6 hodin a k útratě asi 2000RP. A tak si kupuji u Bati tenisky. Prodavač je odvážně osobně, jak mu velí povinost, zkouší na mojí nohu, ale pak se mu asi přeci jen zželí nových bot a pošle mě koupit si nové ponožky. Další peníze pak utrácíme v nóbl hospodě přímo v centru Dehli. Popíjíme pivo Royal Challenge (luxusní podnik má vyjímku a může prodávat pivo), jíme na stříbře nějaké špagety, či co, (už se těším domů na maso) a tak končíme celé naše putování.

7.30 hodin Evropského času přistáváme ve Frankfurtu. Asi 15 minut před námi letěla Lutthansa plná cestujících, kteří si připlatili na dražší letenku. Díky tomu nás v letadle bylo pár a tak většinu letu spíme v množství dek napříč 4 sedadly. Odpočatí vylézáme do chladného evropského podzimu. O půlnoci při startu bylo téměř 30 stupňů, Frankfurt nás vítá studenou listopadovou mlhou. Ale také nás vítá zeleň, jakou jsme již dlouho neviděli. Když si pak o pár hodin později dáváme v Praze pivo a českou stravu, myslím, že víme kde je ráj na zemi.

Pavel