EXPEDICE DHAULAGIRI 8167 m, jaro 1996 - stručná informace (Matoušek)

Napsal Super User. Posted in Dynamo 41

Poslední dubnový týden roku 1996 vycestovala do Nepálu společná česko-italská expedice Dhaulagiri s cílem dosánhout vrcholu sedmé nejvyšší hory světa ve výšce 8167 m.

Italskou část zastupovali Simone Moro, Paolo Paglino a Silvio Mondinelli. Českou část expedici tvořili : Josef Rakonsaj - odborné vedení, Ing. Michal Brunner, Ladislav Drda, Ing. Pavel Matoušek a Lukáš Rakonsaj. Expedice se po měsíci působení musela vinou špatného počasí, které si v tomto období vyžádalo v Nepálu více jak desítku mrtvých horolezců, vzdát svého cíle . V horolezectví bývá někdy nejobtížnější vrátit se včas zpět. A členové této expedice se vrátili ve zdraví a tedy s možností pokusit se v budoucnu znovu. Je ostatně známo, že i takový horolezec jakým je R.Messner se musel pro nepřízeň počasí v roce 1977 vrátit, aby vrcholu Dhaulagiri dosáhl až třetím pokusem v roce 1985.

O průběhu expedice uvádím pár informací ze zápisků deníku. Podrobněji informuje Laďa v samostatném článku.

23.dubna odlétá expedice z Prahy do Frankfurtu n.M. (SRN). Odtud dále letecky přes Dubai (Spojené arabské emiráty) a Dhaku (Bangladeš), konečně až do Kathmandů (Nepál).

V Kathmandů začíná (či spíše pokračuje) zdlouhavé jednání s místními úřady o celé řadě povolení a komplikací, které provází asi každou expedici. Odjezd se sice oddaluje, ale na místní zvyky krátce. Expedice doplňuje některé vybavení, zejména potraviny.

V sobotu 27. dubna ráno opouští expedice Kathmandu (1300 m). Asi 1200 kg zavazadel se před hotelem nakládá na šlapací rikše a pak putuje úzkými uličkami na širší ulici, kde již čeká speciální autobus. Autobusem pak celý den putujem do Pokhary. S ohledem na stav cesty, který umožňuje rychlost přibližně 30 km/hod, slunce a teplotu vysoce nad třicet stupňů, se exotická jízda stává spíše utrpením. Za večerního soumraku se ubytováváme v pohodlném hotelu nedaleko letiště. Pokhara vypadá proti Kathmandů i jiným azijským městům spíše jako lázně.

Posezení na břehu jezera v Pokhaře :

Původně měla expedice z Pokhary odletět hned následující den. Expediční náklad je sice naložen do připravené helikoptéry, ale špatné počasí , déšť, mraky a silný vítr, odlet odkládají na neurčito. A tak se čeká na zlepšení počasí. Konečně 30.4. v 10 hodin po několika odložených startech se počasí natolik vylepšilo, že startujeme. Asi za hodinu letu přistáváme v Jomosonu (2700 m). Ještě týž den se pěšky a s pomocí 16 koní přesouváme do osady Marpha. Problémy nás ovšem pronásledují dále. Nosiči odmítají nést věci do základního tábora, neboť v přístupových sedlech leží příliš mnoho sněhu. K dovršení komplikací se při pokusu o navázání spojení satelitním telefonem, kterým je expedice vybavena, z telefonu zakouří a je po spojení. Drahý a složitý přístroj je po váhání rozebrán, začouzený kondenzátor zdrátován, spálený odpor odstraněn, pojistka nahrazena drátkem a kupodivu to funguje i s omezeným počtem součástek.

Nosiči na cestách nedaleko Marrphy :

Následující den většina členů odchází s "příručními" asi 20 kg ruksaky do základního tábora pěšky. Michal a Simone (kteří jsou aklimatizováni) zůstávají čekat -na helikoptéru, objednanou na odvoz materiálu do základního tábora (BC).

Cesta do BC přes sedlo Thapa (5250m) a Francouzké sedlo (5360) nám trvá čtyři dni. Pochod ve výšce nad 4500 m v hlubokém sněhu je vyčerpávající a nejedná se zajisté o ideální aklimatizaci. Do BC ve výšce 4700 m jsme dorazili 4. května odpoledne. V táboře s námi po celou dobu bude ještě i rumunská expedice, která zde již několik dní působí. Od tohoto okamžiku začíná budování postupových táborů. Počasí se však příliš nelepší a každý den po obědě se zatahuje, z husté mlhy občas i posněžívá. Přesto je nálada dobrá, všichni doufají, že se počasí bude v následujících dnech lepšit.

Místo prvního postupového tábora je o 1000 m výše, ale i značně daleko. Cesta vede dost nebezpečným krajem ledovce, pod strmými srázy zprvu skalnatými, později ledovcovými. Z těchto srázů čas od času cosi spadne, občas kámen, občas lavina či ledovcový sérak. Trochu to připomíná ruskou ruletu. Snažíme se odhadnout nejlepší dobu na průchod nejnebezpečnějšími místy. Přesto hned 7. května je zasažen kamenem do hlavy Lukáš. Naštěstí byl v kritickém okamžiku shodou okolností na laně a zranění není vážné.

8. května máme již zbudován i druhý postupový tábor ve výšce 6700m. K vrcholu zbývá ještě asi 1600 m. Počasí je však stále nejisté, každý den po poledni je zataženo a mlha, občas padá sníh. Další pokus o vybudování 3. tábora začíná 9. května, kdy Michal a Joska odcházejí do jedničky. 10. května jsou již ve dvojce, ale pro špatné počasí jde postup pomalu. 11.5. pak odchází z BC Pavel, Laďa a Lukáš. Již při příchodu do prvního tábora dost sněží. Joska a Michal opouštějí dvojku a snaží se sestoupit k nám do jedničky. Situaci komplikuje hustá mlha a sněžení. Vycházíme sestupujícím naproti. Je tu ovšem nebezpečí, že sami ztratíme cestu zpět. Snažíme se sestupující navigovat vysílačkou podle toho, odkud je slyšíme. Konečně něco po 18 hodině jsme všichni pohromadě v prvním táboře. Venku stále sněží a tak znovu a znovu odhazujeme sníh ze střechy stanu. Přečkání noci má ke spánku daleko. Ráno Michal, Joska i Lukáš sestupují do BC. Já s Láďou zůstávám v naději na lepší počasí.

Počasí se však nelepší. Sněží a přichází silný vítr. Jsme na hoře sami. Celá naše i rumunská expedice je v BC. Stan necháváme zavát zcela sněhem pro lepší ochranu před silným větrem a před případnýma lavinama. Další den (je to již můj pátý den strávený v tomto táboře), využíváme chvilkového zlepšení počasí a v 5 hodin ráno se vyhrabáváme ze sněhu a opouštíme zcela zavátý tábor. Místo tábora je patrné jen díky jednomu praporku. Cestou dolů se boříme po pás do sněhu, ale obavy z lavin nás nenechají odpočívat. Značné nebezpečí představují i zcela zasněžené hluboké ledovcové trhliny. Jsme zde sami a dobře víme, že jakákoli pomoc je vyloučena.

Uvolnění pro nás i ostatní nastává až v základním táboře. Asi dvě hodiny po našem sestupu zasypává část cesty, kterou jsme prošli, lavina. Sedíme ve společném stanu, vykládáme a jsme rádi, že se nikomu nic nestalo. Přestože je nás ve stanu šest, mohutný poryv větru celý stan i s námi převrací a jen ztěží se nám daří stan udržet, aby neulétl. Stan zatěžujeme dalšími a dalšími kameny, budujem ochranný val. Hory začínají ukazovat svojí horší tvář. Večer se satelitním telefonem dozvídáme, že tato zněna počasí si v Himalájích vyžádala již prvních osm obětí na životech. Taková informace samozřejmě nezapůsobila na nikoho z nás povzbudivě.

Další (a asi již poslední) pokus plánujeme od 16. do 20. května. Chvíle v základním tábořa využíváme k odpočinku. Aby jsme se měli trochu lépe, přebírá jeden den kuchyni Láďa a chystá řízky s bramborovým salátem. Potom zase přebírám kuchyni já a vařím vepřo knedlo zelo (pravda, zelí musím tvořit s nějakého místního lupení), druhý den pro změnu chuti sladké plněné knedlíky s mákem (ještě, že mě napadlo vzít z domu mletý mák). I otrlý a zkušený himalájec Joska přiznává, že je to poprvé, co se takto stravuje na expedici.

Poslední pokus o vrchol začínají italové. Za jeden den vycházejí až do druhého tábora, což je obdivuhodný výkon. My ostatní odcházíme 16. května v 6 hodin ráno. Tou dobou jsou již Simone a Paolo několik hodin na nohou ve výšce asi 7200 m a stále stoupají. Počasí je nádherné, nikde ani mráček, zdá se , že bude konečně pár dní přát počasí. Kousek pod prvním táborem potkávám ke svému překvapení Paola a o něco později Simona. Silný vítr, čerstvý sníh a mráz zastavil jejich postup a zklamaní Italové se otočili k sestupu. Jsou o to smutnější, že počasí je i přes pokročilou hodinu stále nádherné. Sestupují však až do BC (v prvním táboře není pro všechny místo). Ohlížím se za sestupujícími. Zejména Paolo, plný sil a elánu, je rozmrzelý. To ještě netuší, že za několik hodin bude moct děkovat okolnostem, které je donutily k návratu. Krátce po mém příchodu do jedničky se totiž náhle mění zcela nečekaně počasí. Během pár hodin napadne asi půl metru sněhu a stále sněží. Začínají padat laviny. Kdyby v tomto okamžiku byli Italové nahoře, bojovali by těžce o holý život.

My se uchylujem do stanů v prvním táboře a doufáme, že se mu laviny vyhnou. S přibývajícím sněhem končí naše naděje na další postup. Za několik hodin je již jasné, že hlubokým sněhem se několik dní neprošlape nikdo ani do dvojky. Postupně se i bezpečnost prvního tábora stává problematickou. Sněží vydatně i v základním táboře. Během noci, kdy sotva udržujem stany obyvatelné, padne definitivní rozhodnutí. Celý tábor 2 zůstává obětován a ráno se pokusíme stáhnout co nejvíce věcí z jedničky. Využíváme krátkého zlepšení počasí při východu slunce, spěšně vše balíme a částečně snášíme, částečně i stahujem dolů. Večer opět sněží, ale to jsme již v relativním bezpečí BC. Opět se dozvídáme o dalších obětech hor. Objednáváme helikoptéru na nejbližší možný termín a doufáme, že alespoň krátké zlepšení počasí jí umožní přiletět. Rumunská expedice zanechává v horách vybavení třech postupových táborů.

Ráno 19.5. nás vítá nevlídným počasím. Před nepohodou nás nic nechrání - vše je zbaleno. Kolem osmé se pod hustými mraky, těsně nad ledovcem, objeví helikoptéra. Děkujeme kumštu ruských pilotů a spěšně házíme naše věci do helikoptéry. A pak si již vše prohlížíme z kulatých okýnek. Vrchol zůstává vysoko nad námi v mracích a my se vracíme domů. Zůstávají vzpomínky, fotky a vznikají další plány.

Dhaulagiri 1996 (Drda)

Ještě jsem neměl pořádně strávené zážitky a zahlazené průsery z CHO-OYE, když se ozval Vlaďa Myšík a nabídl mi možnost vyjet s Rakoncajem v roce 1996 na expedici do Pakistánu. Cíl Joskovského tažení po Himalájských trůnech bohů je Gasherbrum II 8035m, nazývaný též jako nejlehčí osmitisícovka. Mám mu prý zavolat a domluvit se.

Nabídka to byla opravdu moc lákavá a tak jsem o ni velmi intenzivně přemýšlel. Navíc jsem byl ještě plný dojmů z předcházející návštěvy Himalájí, které mne silně oslovily. Nejen hory, ale i Nepál, Tibet a celý ten život lidí pod horama. Při návratu zpět do Evropy jsem na letišti v Kathamandu pevně věřil, že se sem ještě alespoň jednou vrátím, ale že ta možnost se naskytne tak brzy by mne nenapadlo ani ve snu. Až potud to bylo perfektní. Ovšem má to jeden velký háček, spíš hák. Peníze. Kde je sehnat a nekrást?

Na minulé expedici jsem celkem dost "vykrvácel", takže si nemohu dovolit celou akci financovat. Proto jsem se rozhodl, že oslovím v okrese Přerov několik firem, zda-li by mne měly zájem sponzorovat. Jelikož mi tento záměr z podstatné části vyšel, mohl jsem pátého února v Praze, kde se konala první oficiální schůzka expedice, oznámit Rakovi, že jedu. Tam se také s Pavlem Matouškem dozvídáme již jasněji program a hlavně změnu cíle. Na Gasherbrum jsme nedostali povolení, jede se do Nepálu na Dhaulagiri 8167 (Bílá hora), která patří pro změnu mezi nejobtížnější osmitisícovky.

Z původní sestavy vypadl Myšík a Oťas Srovnal, takže z Česka jede Joska Rakoncaj, Lukáš Rakoncaj, Michal Brunner, Pavel Matoušek a já.

V Kathamandu se k nám připojili tři Italové Simone Moro, Silvio Mondinelli a Paolo Paglino.

Změnou kopce nám nastala také časová tíseň. V Pakistánu byl start až v červnu, tam není monzun, ale v Nepále se startuje začátkem dubna.

My máme odlet 23. dubna z Prahy, to se mi zdá být pozdě. Sulovský odlétá do oblasti Pumori 8. dubna.

Rakovi to asi vyhovuje.Mám takový pocit, že se Joskovi na expedici ani moc nechce. Vedoucí Brunner, který expedici přes svou cestovku organizuje, 6. dubna odlétá do Kathamandu a dává přednost sedmitisícovce Pumori. Dhaulagiri bere jako fušku, ale nebudu předbíhat.

Let z Prahy považujeme s Pavlem jako zbytečný luxus. Na druhé straně vezeme 50kg kvalitní vepřové mrtvolky, což nemusí být špatné zpestření jídelníčku při dlouhých chvílích v BC čekáním na počasí.

V Kathamandu se v hotelu Potala schází 24.4. odpoledne celá expedice. To jest my čtyři, tři Italové a otrávený Brunner, který by nejraději letěl domů. Já se mu ani nedivím, čekají ho jen samé problémy. I když času nemáme nazbyt, jsme nuceni se tři dny v hlavním městě Nepálu zdržet. Nemáme vyřízený Trekking permit a navíc nám zabavili na letišti satelitní telefon. To první je chyba Michala a to druhé jsme nečekali. Minule nebylo na letišti tolik vojáků, ale minule nebyli ještě komunisté tak dlouho ve vládě. 25.4. vrcholí administrativní boj o Permit karty a telefon. Rušíme letenky z Pokhary do Jomosonu, objednané na 26.4. a nakupujeme potraviny, které Michal nestihl nakoupit. Při shánění proviantu nám pomáhá i kuchař. Vypadá velmi nezkušeně.

26.4. celý den balíme a chystáme se na přesun. Odpoledne máme konečně všechny doklady a telefon, bez kterého jsme se nemohli z Kathamandu vzdálit. Byl nám zapůjčený od Telecomu. Za telefon jsme museli zaplatit 3000 dolarů. Helikoptéra z Pokhary do Jomosonu je objednána na 29. dubna. Spíš to nešlo.

V sobotu 27. ráno v 10,00hod konečně expedice opouští Kathamandu. Nálada se očividně zlepšila. Už začínalo být dusno. Nejen počasí venku. Nepomáhaly již ani útulné hospůdky.

Do Pokhary přijíždí náš autobus asi v 18,00hod. V podvečer se ubytujeme ve slušném hotelu Aunepurna nedaleko letiště a opět čekáme.

Následující den máme volno. Do Jomosonu odlétá jen Simon, aby připravil půdu pro náš přílet(nosiče, ubytování apod.).

Pokhora 800m.n.m. je na rozdíl od Kathamandu na první pohled dědina, i když je druhým nejvýznamnějším a největším městem v Nepálu. Má překrásnou kulisu, jezdí zde míň aut, jsou zde širší ulice a je tu ještě zdravý a dýchatelný vzduch, což se o Kathmandu nedá říct. Zde se již začínají projevovat i různé zdravotní potíže některých členů expedice. Hlavně střevní problémy, které sužují Italy. Matoušek ráno nasral Raka, když mu dal napít vody se šumákem a pak mu oznámil, že je ta voda z místního vodovodu. Nadal mu opravdu šťavnatě, ale Rak se chtěl napít dobrovolně.

Světáci, kteří jsou v Pokhře už po několikáté, zůstávají v hotelu odpočívat-Joska s Michalem spolu stále něco řeší nebo se navzájem popichují.

My s Pavlem se touláme celý den až do večera po městě. Když je nám moc teplo, zalézáme do stínu místních putik. Nepálci jsou pohostinní a příjemní.

29.dubna jsme už o půl šesté ráno na letišti. Venku od půlnoci přší (lije). S naším odletem to vypadá opět špatně. Joska s Michalem začínají být na místní zaměstnance Air Everestu silně alergičtí. Ale nakonec vítězí počasí a Asijský umírněný klid. Starý Rak kapituluje, Brunnerovy finty jsou odhaleny a my jedeme zpět do hotelu. Odbavili nám náklad, naložili ho do helikoptéry a zamkli. Tyto problémy by měl hlavně řešit styčný důstojník. V hotelu začínáme vážně rozebírat naši časovou tíseň. Styčný důstojník nám zděluje nějaké informace o expedicích na Dhaulagiri, které jsou před náma, ale ve skutečnosti to byly jen neúplné kecy, jen aby ukázal, že za těch 1500 dolarů a boty také něco pro nás dělá. Dnes si ještě jednou zkoušíme svou bojovou pohotovost. Poklus s plnou polní z hotelu na letiště a to asi v 11 hodin, kdy nám přišel oznámit letištní zřízenec, že se poletí. Neletělo. Nervozita stoupá. Nejlepší bude, když se nebudeme zdržovat pohromadě a proto vyrážíme s Pavlem do města k jezeru pod bambusový deštník se stolečkem a židlemi, psát fax do okresních novin.

Nastává situace stažených trenek před brodem.Do hotelu se vracíme až večer. Při cestě zpět nás zastihl tropický liják. Celkem příjemná sprcha a zajímavý zážitek.

V úterý 30.dubna opět vstáváme o půl šesté a odcházíme na letiště. Po několika pokusech,kdy se pár letadel ještě muselo pro silný vítr v horách vrátit zpět, se nám v 10 hodin daří odlétat do Jomosonu 2700m.

Let v Migu -18 s ruskou posádkou trvá asi 40 minut. Vítr je opravdu silný, ale zážitky z mého prvního letu helikoptérou ještě silnější. Na palubě MIGU nejsme sami. Letíme společně s několika západními turisty a domorodci. Sedíme po obvodu stroje. Uprostřed paluby je obrovská hromada nákladu, převážně našeho, asi 1000kg.

Pohled z okénka dolů do údolí je úchvatný. Jen ten obrovský hluk. Cítím se jak na koncertu metalové kapely v malém sále. Jen kulisa je inpozantnější. Všichni máme očividně radost z toho, že nám skončily organizační problémy.

Jomoson 2700m.n.m. je nepálská vesnice v horách, kde se dá dostat jen několikadenním pochodem, ale i letecky. Má spíše charakter Tibetské vesnice. Krajina je tu částečně vyprahlá jak polopoušť. Údolí, kterým se vydáme do Marphy, tvoří zleva masív Annapurny a zprava Dhaulagiri. Patří k nejhlubším na zeměkouli.

Cesta do Marphy trvá 2 hodiny. Najímáme domorodce s koníky a přepravujeme veškerý expediční materiál do turistické ubytovny Transhimalaya:Marpha. Majitel hotelu je bývalý šerpa. Velice příjemný a obětavý chlapík.

Ten nám také sděluje nepříjemnou zprávu. Cesta do BC přes Francouzské sedlo 5300 m trvá 4-5 dní a je silně zasněžemá. To by nám tak moc nevadilo, ale v Marphe nejsou nosiči. To je moc špatná zpráva.

Je nás i s kuchařem devět a máme na hromadě asi tisíc kilo.

Pod Dhaulagiri jsou tři expedice. Korejci, kteří již vystoupili na vrchol a letecky se přesouvají pod Annapuchu, Švýcaři a Rumuni. Všichni prý přesunuli materiál letecky. Cesta přes sedlo je prošlapaná.

V hotelu a širokém okolí není telefon ani vysílačka, jen telegraf. Let je třeba objednat v Pokhaře a stojí 2500 US dolarů.

Nastává typický okamžik nadávání, přemýšlení, špekulování a podobných aní. Situace je sice vážná, ale nikoliv kritická. Máme satelitní telefon, pomoci kterého máme možnost si objednat helikoptéru na přepravu materiálu + dvou lidí do základního tábora. Ostatní půjdou pěšky přes Francouzské sedlo. Pochod by jsme měli zvládnout asi za 4 dny.

Vedoucí expedice Brunner nám oznamuje, že tímto se nám výlet prodraží asi o 500 US dolarů. Doposud se cena expedice zvedla dvakrát. Doufám, že naposled. Tak jsem si v předvečer prvního máje vzpomněl na diskusi o ceně Novákovy expedice na CHO-OYU, kterou jsem absolvoval před osmi měsíci. Po první schůzce v Praze to finančně vypadalo nadějně až nehimalájsky, hlavně po ubezpeční šéfa cestovní kanceláře Montana Treking Brunnera, že všichni obdrží vyúčtování. Do dneška ho nemám, ale od Nováka jsem ho dostal již před odjezdem. I tak jsem se při cestě zpět do Prahy, když jsme to s Pavlem rozebírali, nezdržel poznámky na toto téma. Tenkrát jsem předpovídal, že to nakonec vyjde na stejno. Mají jednotnou cenu. Jen rozdílné postupy, jak tě obrat o prachy. Nemýlil jsem se .

Konečně budu na vlastní oči mít možnost vidět práci se satelitním telefonem,napájeným centrálou. Vše je připraveno, startujeme centrálu, zapínáme telefon, ale jen na pár vteřin. Ozývá se rána, zadýmí se a je po zázraku techniky.Nastal zatím nejkritičtější okamžik expedice. Vypadá to, že jsme definitivně v prdeli. Michal vypadá na kolaps. Ostatní mlčí a čekají na přetlakvou reakci. Ale ta kupodivu nepřichází, asi je situace opravdu vážná. V tuto chvíli je nám jasné, že se musíme vykašlat na telefon, i když se to sponzorovi asi nebude líbit a jednat úplně jinak.

Simon běží zpět do Jomosonu a pokusí se vysílačkou z letiště objednat helikoptéru. Jinak expedice končí. Ostatní musí zítra vyrazit pěšky do BC. Než se Simon vrátí zpět, daří se Michalovi s Pavlem opravit telefon.Tato provizorka vydržela kupodivu celou expedici. To byl také klíčový moment v psychice mužstva. Voláme do Prahy majiteli a oznamujeme, co se nám stalo. Posíláme zprávu o expedici. Michal jen září. Jak se tak dívám na jeho spokojený ksicht, mám takový pocit, že Michal ty problémy vymýšlí záměrně, aby je potom mohl sám řešit. Jinak se nudí.

Mezi tím přibíhá náš posel a oznamuje další dobrou zprávu. Helikoptéra přiletí 3. května. Nezkazí-li se počasí, tak se pod ten kopec přeci jen dostaneme. Pozdě odpoledne odcházíme s Pavlem a Diegou do Marphy dokoupit zbytek potravin. Kuchař našel kvelb, kde se dá koupit co ještě potřebujeme, hlavně rýže. Zvědavě zalézáme dovnitř. Připadám si jak pán Brouček. Tak asi vypadalo patnácté století. K našemu příjemnému překvapení, tu je opravdu vše. Navíc tu je spoustu zboží a věcí, které ani neznáme. Obchod i zde v horách je obřad. Napřed jsme se dohodli na druhu rýže, potom následovala míra, nádoba, kterou se bude rýže nabírat - né vážit a nakonec cena za dohodnutou jednotku. Smlouva se ještě jednou zopakuje a potvrdí, zda-li s tím všichni souhlasí. Jakmile jsme si plácli, přesouváme se o patro výš do skladu na půdu. Celý dům dýchá tajemnou atmosférou. Žádná elektřina, žádný hluk a jedovatý smrad z ulice od projíždějících aut.

Nevím co mám dělat dřív. Koukat se okolo sebe, abych nasál co nejvíce té nevšední exotiky, nebo hlídat prodavače, aby mne neošidil. To druhé nepřipadá v úvahu. To mu nedovolí jeho obchodní čest, tak se více rozhlížím okolo sebe.

Na půdě je několik dřevěných truhlic, ve kterých je rýže, sója, obilí, mouka a nevím co ještě. Při otevření naši truhlice jsme překvapeni, že uvnitř je již připravena úplně stejná míra, na niž jsme se domluvili dole. Obchodník uchopí nádobu, nabere rýži a pomalu mi ji strká pod nos a ukazuje, že je nádoba plná, jak jsme se domluvili. K našemu překvapení je ale děravá. Dnem se malou dírkou sype rýže zpět do bedny. Tak se to opakuje každým nabráním , až je smlouva splněna. To je takové jejich DPH. Všichni máme z toho legraci, jen obchodník to bere velice vážně.

Při cestě zpět na naši základnu se ještě jednou otočím a vidím ten kouzelný krámek a obchodníka, jak sedí na prahu svého domu a čeká na další zákazníky.

Marpha(2700m) je větší Nepálská vesnice v horách. Je postavena v úbočí směrem k Dhaulagiri. Stavby jsou z kamene a mají roubené střechy. Je to taková dlouhá ulice ve svahu, která je obestavěna z obou stran domy. Pod cestou nebo spíš širokým chodníkem teče potok, který slouží jako kanalizace.Do osady se vstupuje z každé strany branou. Před branami jsou velice nuzná obydlí pro místní bezdomovce, recidividisty a podobné hříšníky, a také pro velmi chudé poutníky. Nejezdí zde žádné vozy. Přeprava zboží je jen na hřbetech zvířat nebo lidí. Zde se opravdu zastavil čas. Nad vesnicí je svatyně, ve vesnici motlitební mlýnky.

Po obědě na prvního máje se konečně dává náš skromný průvod do pohybu. Cílem čtyřdeního pochodu je základní tábor.

Naši malou karavanu nosičů tvoří Joska, Lukáš, Silvio, Paolo, Pavel, já a kuchař Diego. Každý si neseme věci na přežití a jídlo na 4 dny+1stan na 2 osoby. První bivak budujeme ještě na horské louce asi 200 výškových metrů pod hranici sněhu ve výšce 3700m. Pásmo borových a tujových lesů je pod námi asi 100metrů. Překrásnou kulisu nám tvoří masiv Annapurny. K táboření využíváme kamené ohrady proti větru, které tu mají na různých místech pastevci krav a koz. Je to velmi romantické, suché a pohodlné místo. Večer si rozděláváme oheň. Vyvařujeme různé speciality z italských i českých pytlíků a konzerv. Prostě idylka. O nevídaný program se nám postarali nad námi kroužící orli skalní, kterých se tu slétlo asi 15 kusů.

Simon s Michalem se budou ještě dva dny vyvalovat v postelích na hotelu o tisíc metrů níž. A jestli bude dobré počasí, měli by se přesunout helikoptérou s veškerým expedičním materiálem do BC 3. května. My pllánujeme příchod čtvrtého. Musíme přejít přes sedlo Thapa 5250m a Francouzské sedlo 5360m.

Další tři dny pochodujeme, vaříme a spíme už jen ve sněhu, Terén se stále zvedá a je nekonečný a náročný. Zdá se mi, že to nebere konce. Námaha se zvyšuje s přibývající výškou a hlubokým sněhem. Nepomáhá ani dvanáctihodinové převalování se ve spacáku. Máme toho plné zuby. Navíc nás bolí hlava z výšky. Jsme špatně aklimatizováni a stále se pohybujeme ve výšce 4500-5000m. Potřebovali by jsme sejít níž, ale bohužel ještě dva dny budeme hlavně stoupat. Od bivaku k bivaku konzumujeme jen, pravidelně tekutiny, nějaké sladkosti a jednou denně vitamínové tablety. Prášky na bolení hlavy neberu a nikdy jsem ve výškách nebral.

Všichni se shodujeme v tom, že tato forma aklimatizace není zrovna ideální, ale bohužel s tím už nic neuděláme. Třetí den pochodu nám již očividně ubývají síly, nálada a jídlo. Doufáme, že to zítra skončí, ale nevypadá to tak. Všichni jsme tu poprvé. Dnes jsme viděli helikoptéru, věříme, že to byli naši kluci. U Silvia sílí střevní problémy. Díky tomu je dost dehydrovaný. Obáváme se, aby vydržel pochod do BC. Prášky moc nezabírají.

Sračku si uhnal z vody, kterou pil nepřevařenou již od prvního dnu pochodu. Všude okolo nás i pod sněhem to tu je samé jačí lejno.

Dnes večer, když jsme nemohli usnout, mi Joska ve stanu naznačil, že Michal špekuloval na nepravém místě. Najal si nepatrně lacinější cestovku, která je neprofesionální a začíná. To je velká chyba. Organizační problémy v Kathamandu a s tím i zdržení nemuselo být. V minulosti využívali služeb Navanga, to to je profík a byli vždy spokojeni.

4.května v poledne jsme konečně dosáhli nejvyššího místa našeho pochodu a zároveň klíčového bodu v historii dobývání Dhaulagiri, 5360m vysokého Francouzského sedla. Pod námi je ve výšce 4500m základní tábor a před námi se tyčí v plné kráse Dhaulagiri a náš pilíř. Užasný pohled.

Už jen pro ten pohled stálo za to tuto dřinu podstoupit. Rychle pořizuji pár fotografických dokumentů a opatrně scházím po moréně dolů na ledovec do BC. Už se těším na kluky, do tepla a na teplý žvanec. Jsem zvědav, co ten náš kuchař umí. Doufám, že to nebude dvacet dní 3x denně jen dalbat. To bych nepřežil a místo horolezectví by jsem se musel věnovat kuchyni. Dobrá kuchyně je 50% úspěchu expedice. Zbývajících 50% je počasí a mezi tím občas někdo vyleze na kopec.

V BC se dozvídáme, že kluci, kteří přiletěli ocelovým ptákem, odešli ráno postavit tábor č.1. Skvělá zpráva. Toto místo je tak zašité a těžko dostupné, že při prvních pokusech Švýcarů o výstup a hlavně při hledání výstupové trasy použili již v roce 1960 malé sportovní letadlo YETI, které havarovalo v sedle pod pilířem a je tam dodnes. Argentinci dokonce použili k postupu dynamit. Historie dobývání osmitisícovek je opravdu zajímavá.

Kromě nás tu jsou ještě Rumuni, kteří mají postavený pod pilířem ve výšce asi 6800 m již tábor č.2, malá výprava Švýcarů, kteří se dnes pokoušeli o vrchol a zbytek Korejské expedice, která by měla zítra odletět za ostatními do BC pod Annapurnu.

Nálada je dobrá, camp perfektní, jen Silviův stav je čím dál tím horší. Už z něho jde jen krev a to je zlé. Silvio má doma mladou ženu a 3 měsíční dcerku, na kterou je moc pyšný. Před rokem pod Kanchendzongou, kde s ním byla i jeho žena měl jiné starosti a problémy.

Sedí smutný před stanem a dívá se na její fotku. Jeho psychický stav je kritický a má strach, co s ním bude zítra. I my. Okolo osmé hodiny večer probleskuje ledopádem v mlze občas kužel světla. Na jiném místě prořízne tmu rachot padajícího séraku. Mezi tím v této kulise někdo sestupuje ledopádem. Je to Švýcar, který se vrací z vrcholu. Mám pocit, jako kdyby se vrátil čas do roku 1960, kdy právě Švýcaři poprvé v historii vystoupili na Dhaulagiri.

Švýcaři celou noc slaví. My jim tyto příjemné radosti v dobrém slova smyslu závidíme. Už to mají za sebou. Nás to možná čeká. Ale co nás opravdu čeká to nevíme. Nyní si musíme jeden den odpočinout a potom začneme všichni makat na svém cíli.

Odpočinkový den je velmi příjemný. Brzy ráno se z tábora č.1 - 5800m, vrací Silvio. Celou noc ho bolela hlava a nespal. Asi za hodinu za nim přichází také Michal.

V 9 hodin přilétá do tábora helikoptéra pro Korejce. Okamžitě využíváme této možnosti a domlouváme s posádkou Silviův odlet do údolí. Tímto pro něho expedice skončila. Byl vzteklý, ale nebránil se.

Od tohoto okamžiku je nás i s kuchařem osm. V takové malé skupině bez výškových nosičů to je dost citelná ztráta. Zbytek dne se věnujeme sušení mokrých věcí z předcházející anabáze, vyhříváme se na sluníčku, likvidujeme zásoby potravin, balíme věci na vynášku a hrajeme mariáš. Jelikož Italové mariáš neumí, učíme to Michala a bavíme se na jeho účet. V hospodě by prohrál půl firmy i s nevěstou, ale tu už nemá, tak jen tu firmu.

Během dne nás navštívil Švýcar, co se večer vrátil z vrcholu. Probrali jsme úskalí cesty. Upozornil nás na Japonce, který sedí zmrzlý asi sto metrů por vrcholem. Tábor tři na vrcholovém hřebenu ve výšce asi 7500m je jen malá plošina vysekaná v ledu. Postavit tam další stan, je prý velmi problematické.

Na našem hostovi je vidět, že ho hora stála mnoho sil. Ještě nyní je K.O. Není to žádná procházka. Při pohledu na tohoto urostlého alpského horala, který se před pár hodinama vrátil z osmitisícovky, se mi začínají vybavovat vzpomínky na mou předcházející expedici na CHo-Oyu. Bytostně si začínám uvědomovat vážnost tohoto podniku. Osm tisíc je opravdu velká výška a velké riziko. Je dobré, že přišel na návštěvu. Musíme být opatrní a rozumní. Musí nám přát počasí, musíme mít štěstí a být zdraví. Těch "musí" bude určitě mnohem víc.

Všem nám je jasné, že hlavně nesmíme v zóně smrti (7000-8000m) přecenit své síly a schopnosti. Navíc nemáme kyslík. Na vrchol nemusíme za každou cenu, ale přežít je povinnost. Jen tak má člověk šanci se vrátit do hor příště.

Asi po hodině odešel náš host zpět svým kamarádům pomáhat balit tábor. Zítra brzy ráno odcházejí. Končí, a my začínáme.

Zbytek dne trávíme přípravou vynášky, tříděním materiálu, konzumací prvních Diegových pokusů, praním a dokonce osobní hygienou. Kuchař se sice 3x denně, na rozdíl od nás, myje, ale s vařením je na štíru. To se máme na co těšit. Ovšem jak znám kluky, on také.

Jelikož je dnes neděle, rozhodli jsme se vyzkoušet ten zázrak telekomunikační techniky a voláme domů. Také si to zkouším. Jsem zvědav zda-li se dá z BC pod Dhaulagiri v Nepálu dovolat do Bezuchova. Vytáčím číslo a kupodivu se ozývá ten pravý tón. Po krátké chvíli, kdy se mi zrychloval tep a stahovalo hrdlo, to vzala Janka. Můj milouš. Jakmile jsem z té dálky uslyšel její hlas, který se udiveně ptal, "jsi to opravdu ty tati? ", nějak měknu. Během následujícího dvouminutového hovoru s Alenou mám problémy, aby jsem ovládl svůj hlas.

Je to dobré, kdž člověk cítí, že to funguje. A na takovou dálku ho ta rodná hrouda přitahuje a tahá za osrdí. Tulácká duše je zajímavá. Jakmile jsi doma přemýšlíš, jak a s kým bys někam vypadl. Třeba do Himalájí. A když se Ti to podaří a jsi daleko a dlouho od domova, vracíš se ve vzpomínkách do svého blízkého okolí a myslíš na své blízké a známé. A to si myslím, že je ten tvůj anděl strážný. Tím zároveň myslíš na návrat. Po tom telefonátu jsem byl ještě chvíli ve vzpomínkách doma.

Hovor trval tři minuty a bude stát 60 dolarů. Při svých krátkých vzpomínkových toulkách po tom našem kraji jsem si vzpomněl na Oldu Matelu a jeho špičkování na téma Bermůdy, rezervace, no prostě Bezuchov, když se nemůže ze Slavkova p/H ke mě dovolat telefonem a doporučuje mi kouřové signály i jiné formy předávání informací na dálku z doby objevování kola. Momentálně mi ještě hučí v uchu signál ze sluchátka satelitního telefonu a nejsem si zcela jistý, kde je chyba. Lépe řečeno, která dědina je větší prdel. Bezuchov, nebo Slavkov pod Hostýnem. Těžko říct. Do Slavkova jsem ještě z BC netelefonoval a asi nebudu. Do Bezuchova to funguje a to mi stačí. Ať si Matela zavolá k nám domů, tam mu řeknou co je v BC pod Dhaulagiri nového.

Odpoledne asi ve dvě hodiny se zatáhlo a začalo sněžit. Jsme zalezeni ve společenském stanu, kde mažeme karty až do večera.

Kuchař začíná mít první problémy s Rakem a Michalem. Ani né tak za žrádlo. Spíš tak všechno. Má prostě smůlu, bílí sáhibové z východní Evropy mají nerva a on je černý asiat. Diego to bere sportovně. Po večeři následuje pravidelná telefonní relace do ČT1. Pře devátou večer vypínáme centrálu. V údolí je klid a tma. Kluci zalézají do spacáku a jdou spát. Já stojím venku, kouřím a naslouchám dolině. Nade mnou září hvězdy, jen si na ně sáhnout a okolo mne i podemnou je tma. Jen občas někde blízko okolo nás něco zaburácí. To pracuje ledovec a stále z něho něco padá. Ten hluk, který člověk nevidí, ve mne budí patřičný respekt. Tomu se říká objektivní nebezpečí, ale hlavně to je obrovská síla přírody. Proti ní je člověk bezbranný a nicotný. Zde končíjeho civilizační nabubřelost. To musíš respektovat a jen si v duch přát , abys nebyl zrovna tam, kde se něco děje.

Příroda stále tvoří, pracuje. Nemá odpočinku ani v něděli, ani večer. To je zákon přírody. Stále je něco v pohybu. Člověk je jen dokonalejší červ. Ještě chvíli tu stojím a jen tak se mi hlavou honí různé myšlenky a je mi fajn. Cítím, jak se do mne ukládá zvláštní energie, ale mám i strach.

Nakonec i já zalézám do spacáku a v teple naslouchám zvukům okolí. Zítra začínají hrátky s živly.

KONEC části I.