ČÍNA 1996

Napsal Super User. Posted in Dynamo 41

Prý jestli bych nenapsala něco o výpravě do Číny, mělo by to být na 1 stránku formátu A 5. Ať dělám     co dělám, zážitky z 8 týdenního pobytu se na tak malý prostor nemohou vejít, takže volím telegrafickou formu.

            Bylo nás pět, zaměření entomologicko-horolezecké. Cesta začala 20. 6. 1996 odletem z Prahy přes Helsinky   do Pekingu. Domů jsme se vrátili 13. 8. Pohybovali jsme se v sz. části Číny , především v provincii Xin-jiang s hlavním městem Urumqi. Větší část této provincie zabírá drsná poušť Taklamakan lemovaná na jihu třetím nejvyšším pohořím na světě - KUNLUN SHAN (hora Muztaga má 7723 m), na severu východní větví ŤANŠANU - pohořím BOROHORO SHAN.

            Po příletu do Pekingu a pracném prodlužování platnosti víz (za peníze jde vše a ihned) jsme se během 3 denní cesty lehátkovým vlakem do Urumqi dokonale seznámili se základním rysem obyvatel Číny - kapesník je věc neznámá, hleny se po důkladném nachrchlání do krku plivou na zem či podlahu, v lepším případě se pak rozetřou nohou. První cesta do hor směřovala na sever   k čínsko-mongolské hranici do pohoří ALTAJ. Jsou to nádherné kopce charakteru Jeseníků asi tak 3 x vyšších. Počasí nám celkem přálo, motýlci sice žádní, ale byla to paráda. Místní   pastevci používají k dopravě nejen   koně, osly, krávy, ale i velbloudy. Po týdnu jsme se přemístili z ALTAJE do pohoří BOROHORO SHAN s pětitisícovými kopci, ležícího jižně od Urumqi. Během týdne v těchto krásných horách s vysokohorskými ledovci se změnilo střídavé oblačno na trvalé zataženo a déšť. Chtěli jsme si zkrátit cestu a tak jsme zvolili pro ústup sedlo v nadmořské výšce 4 562 m.   Po šílené noční jízdě v náklaďáku s jedním   svítícím světlem jsme dorazili do “městečka” Balguntay sevřeného v horském údolí. A tam to začalo. Záplavy odřízly tuhle díru od okolního světa.              

            Po 3 dnech sledování, co dokáže vodní živel (půl městečka voda odnesla) a získávání informací, kdy bude obnovena nějaká doprava (nejdřív říkali za 2 dny, pak za 10 a nakonec za 20 dní), jsme pochopili, vzali bágly na záda a šli pěšky. Kupodivu okamžitě začalo pražit sluníčko, pitná voda žádná, místy byly jedinou volnou cestou pouze koleje visící 15 m nad burácející řekou strhující vše, co jí přišlo do cesty. Za 3 dny jsme dorazili do Korly. Po noci ve standartním   nádražním hotelu (čisté povlečení se mění jednou za rok) jsme usedli do něčeho, čemu řidič říkal autobus a co drželo pohromadě jenom zázrakem, a jeli ca 800 km napříč pouští Taklamakan. Je to převážně kamenitá poušť, jen místy písečné duny. Kupodivu jsme do nich vždycky zapadli. Všude šílené horko a prach (co se dalo dělat, když z autobusu za jízdy   odpadávala okna). Qiemo, kam jsme se po dvou dnech lehce zaprášení dokodrcali, je velká oáza na okraji horské pouště. Domluvili jsme si odvoz gazíkem do toužebně očekávaných vysokých hor (KUNLUN SHAN), nakoupili hromadu zásob a snili             o dobývání vrcholů. Jenže příroda opět začala řádit. I v poušti pršelo a voda odtékající z hor bez vegetace vytvořila divoké řeky průjezdné jedině tankem. Takže zpět do Qiema, dohadovat se o placení za nepodařený výlet a zkusit jiné výchozí místo do hor. Tím se stal Ruoqiang (také oáza v poušti). Sehnali jsme náklaďák s místními cesťáky a rychlostí 30 km za den (zastávka pro poruchu každý kilometr) jsme se plížili do hor. Znovu rozbité a neprůjezdné cesty nás zavedly do vojenského městečka s blízkým převýchovným táborem. Následoval nekonečně dlouhý výslech s nekonečně blbým velitelem a pak zpět do hor. Tam příroda znovu ukázala, co umí. Po celodenní jízdě jsme zastavili v horské základně cesťáků a během hodiny přívalová vlna, která z 2 m širokého potůčku udělala živel vyplňující celé údolí, smetla vše. Už nebyla cesta tam ani zpět. Dva dny jsme vyčkávali, zda jediný provozuschopný buldozer srovná několikatunové balvany. Pak jsme se rozdělili - entomologové se rozhodli pokračovat pěšky přes hory, my zbývající vrátit se údolím. Zbytek výpravy se stal bojem o to dostat se včas do Pekingu na letadlo, protože každý den pobytu bez platného víza, a my ho měli jen do 13. 8., stojí 1 500,- Kč nebo vězení. A tak jsme se my tři probíjeli opět přes poušť do Urumqi. Jakákoliv snaha vyjet ještě do nějakých hor končila rozbitými cestami a deštěm. Po návratu do Pekingu jsme zbývající čas vyplnili prohlídkou Velké čínské zdi, Zakázaného města a místní ZOO - vše za vydatných deštů. Pánové entomologové měli víc štěstí, dostali se do vysokých kopců ve velmi pusté a drsné části Číny, dokonce i cosi ulovili (myslím motýlky).

A plány na letošní rok? Opět Čína, opět si přibalím mačky a cepín. Třeba nebude tak pršet.                                                                     Hanka