PŮL ROKU V ČÍNĚ - POKRAČOVÁNÍ

Napsal Super User. Posted in Dynamo 40

Abyste neztratili souvislosti, doporučuji si přečíst první dvě pokračování.

 

Můj zápis pokračuje 21.7.1992

 

           Na trhu se objevila jablka, zatím dost drahá. Byly tu i dvě bouřky, což je zde vzácnost. 19.7. přijel můj šéf Ing. Tomášek, se kterým zde strávím zbytek času do mého návratu. Bohužel asi nebude ten pravý, protože má téměř šedesát. Uvidíme. Slavili jsme odjezd Jirky Tilla, kterého přijel Tomášek vystřídat. Tomášek hned navrhl tykání, aby to prý nedělalo komplikace, což mne překvapilo.

            2.8. jsme si udělali malou procházku do pouště kolem města. Poušť je oblázková s hlínou. Kamínky jsou pestrobarevné. Rostou tam drobné keříky s ostny a   dokonce kvetou. Šli jsme z hotelu směrem na západ, kolem   skupiny "atriových" domků. Jsou to domky z vepřovic a plochou střechou, velice prosté. Jsou typické tím, že na střeše se skladuje všelico, od "bordelu" až po kukuřici. Přešli jsme místní   zavlažovací kanál, ušli pár kroků a byla tu poušť. Plocha,   kterou jsme šli, byla rozdělena na takové ploché bazény, jako   by to měla být pole. Možná to chtěli původně zůrodnit. Viděli jsme několik malých ještěrek, měly barvu pouště a tvar malého mloka. Pohybovali se ale velmi rychle. Měřily asi 10 cm.

            Na obzoru jsme uviděli jakési ruiny a tak jsme se k nim vydali. dříve to bylo něco ohrazeného, teď to bylo polorozbořené a kolem bylo plno nepořádku, hlavně střepů. Vašica vyslovil názor, že to byl tábor muklů, co stavěli město. Bylo to možné. Kolem bylo kupodivu také pár stromů, ale většina jich už byla pokácena, asi na topení. Divím se, že tam bez zavlažování byly schopny růst.

            Nazpět jsme šli trochu jiným směrem, až jsme došli k místu, kde zřejmě končila nějaká dočasná řeka nebo potok. Bylo vidět vykrystalizovanou sůl, jak se voda vypařovala. Kvetly tu pěkně květiny, ale nepoznal jsem, jaký druh. Pokračovali jsme cestou mezi malými políčky, opět jsme přešli zavlažovací kanál a byli jsme nazpět ve městě.

            9.8.92 jsme byli na krátkém výletě v asi 20 km na západ vzdáleném městečku Yumenzhen (jumenčem) na který nás vzal šéf slovinské mise Kogovšek.Jeli jsme po místní rovně-hrbaté "autostrádě". Protože toto město je situované na říčce, která vytéká z ledovců, je kolem podstatně více zeleně něž kolem našeho S-Lin-S, což je v překladu 404 (kódové číslo jako v Rusku).

            Zrovna byly žně a Číňánci sklízeli obilí ze svých miniaturních políček 25x25 m. Svázali obilí do snopů a někde na tvrdém mlatě je mlátili tak, že svými malými traktůrky po obilí tahali ocelové válce. Obilí váli tak, že je ve větru prohazovali lopatami. Naštěstí tu stále vane nějaký vítr.

            Ve městě měli pěknější a levnější ovoce než ve 404.Koupil jsem si velká jablka. Prošli jsme "hlavní" třídu a "náměstí". V jednom obchodě jsme natrefili docela pěknou Číňanku, která měla docela bělošské oči a nebyla ani moc žlutá. Byly takové velké, na Číňany nezvyklé. Natrefili jsme na nějaké bělochy, ale nemluvili jsme s nimi. Před odjezdem jsme zašli na pivo, chvíli se nám ho snažili chladit (není to ale čínský zvyk, pít chladné pivo), ale moc se jim to nedařilo.

            Při zpáteční cestě jsme narazili na nějaké vojenské cvičení v poušti (asi nějaká čínská "Pouštní bouře"). Chladicí věže "naší" atomky byly už z dálky vidět.

            Po příjezdu jsme zašli ještě na bazén a po té na "laměnu", což jsou čínské "špageti". jsou to ručně dělané nudle s ostrou paprikou, trochou masa a nám tam na přání dávali jakési černé, ale dobré houby. K tomu podávali jako "hasící" kapalinu vývar z nudlí - bělavou vodu téměř bez chuti, ale k tomu ostrému se to hodilo. Tentokrát jsem dostal porci jako pro regiment vojáků, takže jsem to ani nesnědl.

            16.8.92 Dnes jsme podnikly s Vašicou velký výlet na kolech. Připravovali jsme se už od půlky týdne. Plánovali jsme jet po prašné cestě, co vede směrem na Lomničák. Potřebovali jsme ale sehnat dve kola. Jedno měli Slovinci, druhé jsme si půjčili od Miss Lin. První jsem si to domluvil s Kogouškem já, pak ale Vašica tvrdil, že si to domnluvil a že pojede na horském kole první. Pěkně se vydrbal. Napumpoval si ho moc na tvrdo a pak ho po půlce cestě bolela prdel. Půlku šlapal ve stoje. Měl jsem tajnou radost. Mně se jelo na obyčejném kole dobře, akorát sedlo trochu dřelo o stehna. Cesta do Di-Wo-Pu (vlaková zastávka) byla normální, přes bránu nás pustili bez problémů. Na prašné cestě jsem musel jet ve vyježděných kolejích, protože se přes pouštní písek, i když vypadal pevně, jelo se špatně. Po cestě mě chytlo sraní a tak jsem si musel odlehčit. Předjel nás traktor s trubkami. Škoda, že jsme si ho nestopli. Potom jsme přejížděli nějaký vodní přivaděč, ale nic v něm neteklo.

            Postupně jsme se přibližovali k prvním kopečkům. Asi po 10 km od Di-Wo-Pu (na cestě byly milníky) jsme dojeli do krajiny, kterou jsme nazvali Arizona. Byly tam takové hliněné kopce, které se vzdáleně podobali těm v Arizoně. Tato oblast byla široká asi 2 km. Všude kolem byla samozřejmě polopoušť avšude vyschlá koryta řek. Když jsme se přiblížili k prvním kopečkům (výška asi do 100 m), cesta vedla vyschlým korytem.

            První kopce byly bez maček nelezitelné, protože byly z hlíny a prudké. Měly béžovou barvu, místy s tmavohnědými vrstvami. To bylo asi 16 km od Di-Wo-Pu. Postupně se hory měnily na červeno, sem tam s hnědými vrstvami. Svahy napravo od koryta byly v jednom místě téměř kolmé, ale pořád z hlíny. Na dvacátém kilometru měly některé kopce dokonce zelenou barvu, ale ne od trávy. Snad nějaké měděnné sloučeniny. Kolem koryta řeky (stále vyschlé) rostla dokonce i tráva, viděli jsme taky něco jako koroptve a ptáky (něco jako konipasy). Na dvacátém druhém km kopce napravo byly červené, nalevo spíše béžové.

            V jednom místě byly nějaké ruiny a ve svahu nějaké jeskyňky. Jeli jsme ještě dál, protože jsme nevěděli, kde cesta končí. Po asi 1 km se nám ukázalo široké údolí, odhadem 10 - 15 km a za ním první vyšší hřeben před Lomničákem. Cesta směrem k němu vedla. Vrátili jsme se k ruinám a ve stínu pojedli. Vašica si špatně uzavřel flašku s pitím a 2/3 čaje mu vytekly. Tak brečel, co bude pít. Nic jsem zatím neříkal, ať se trochu potrápí. Já jsem měl s sebou přes 1 l čaje. Pak jsme se dohodli, že si vyměníme kola a on pojede po jídle a cigaretě nazpět. Já jsem se chtěl ještě podívat na hřeben proti ruinám a do těch malých jeskyněk.

            Kolo jsem zamkl za ruinami, aby nebylo vidět z cesty a klíček schoval do flašky na kole. Neměl jsem ho kam strčit a bál jsem se, že ho ztratím. Dal jsem Vašicovi asi 2 dl čaje a vyrazil jsem na kopce. Byly z hlíny, štěrku a z něčeho jako fylytu (prostě taková ta zalená břidlice), velice jemnězvětralého. Bylo to jako nože, tloušťka tak 3-4 mm.Sem tam byly výchozy zvětralého žlutohnědého kamene, ale všechno hrozná šotolina.

            Přesto jsem si našel schůdný hřeben a vyšplhal asi za deset minut na vrchol. Rokle, kudy za deště tekla voda byly dost strmé, sem tam jsem musel použít i ruce. Hřeben už takové výškové rozdíly neměl a nebyly tam prudké.Tak jsem poběhal všechny vršky v blízkém okolí a nazpět jsem se vydal hřebenem jiným, protože kolem jel traktor (směrem na Di-Wo-Pu) a chtěl jsem vidět, jestli mi nekradou kolo protože Vašica zrovna vyjížděl a nebyl jsem si jistý, zda ho neviděli.

            Asi tam někde v řečišti zapadly, protože z řečiště vyjeli podstatně později. Naštěstí řečiště bylo dost hluboké, takže na ruiny, potažmo na kolo neviděli. Cestou z hřebene jsem se v jednom místě prásknul, chtěl jsem takovou ostrou část podejít, ale nedalo se.V jednom místě jsem snadněji sešel asi o 10-15 m níže, ale travez byl velice obtížný, protože to byla šotolina. Nakonec jsem se přes to a přes hlínou dostal znovu na hřeben, ale jsem o pár metrů dál. Po hřebeni to šlo nesrovnatelně líp. V jednom místě jsem podcházel takový balvan a při traverzu jsem se o nějaký kámen řízl do nohy. To bylo moje jediné zranění během dne. Na konci hřebene jsem se musel spustit dolů. Musel jsem jít po spádnici a na plocho, buď šotolina trochu držela nebo jsem se klouzal dolů, Ke konci jsem se rozběhl a v protisvahu se zastavil.

            Šel jsem zkontrolovat kolo, bylo v pořádku a tak jsem se napil čaje.Poté jsem se vydal k jeskyňkám. Na tomto místě možná tavili rudu, protože tam bylo plno strusky a škváry. Podíval jsem se do těch jeskyněk.Byly velké asi tak 2x2 ma vysoké snad 1,80 m. V některých to vypadalo jako by byly kdysi obydlené, některé měly na stěnách nakreslené Budhy. Jedna jeskyňka byla asi 3 vysoko v kolmé stěně a byla největší. Vedly k ní slabé stupy, byl to takřka horolezecký výstup.

            Podle Kogovška tudy jezdí na lov králíků, jede se dál přes to další údolí a přes důl na uhlí (musí se mít údajně nějaká propustka) dál. Celkem je ta oblast vzdálená prý 80 km od 404.

            Zpáteční cesta proběhla dobře, protože jsem si trochu vypustil kolo, aby bylo měkčí. Jel jsem asi rychlostí 16 km/h, změřil jsem si to podle milníků. Nejdřív vítr foukal proti a tak mě pěkně ochlazoval, pak ale foukal zezadu a tak jsem se pěkně potil. Dopil jsem čaj asi 6 km před Di-Wo-Pu a tak zbytek, co jsem dal Vašicovi mi chyběl.

            Z Di-Wo-Pu jsem po asfaltce jel kousek proti větru, byl to skoro nejhorší úsek cesty. Pak už foukal vítr jen z boku. Zadnci jsem už měl taky pěkně protlačenou. To skoro horské kolo mělo samozřejmě tvrdé sportovní sedlo. V 404 jsem si koupil pivo a jel na hotel. První bylo, že jsem si dal studenou sprchu ( jiná voda v tu chvíli ani netekla) a pak to pivo. Ujeli jsme odhadem asi 60 km.

                                                                       (pokračování příště) Šafi