Himaláje 1994

Napsal Super User. Posted in Dynamo 40

Himaláje   1994 - část druhá - za Anapůrnou   (Matoušek)

V první polovině putování po Nepálu se nám podařilo přejít z Pokhary turisticky nenavštěvovanými částmi a v posledním týdnu i zcela pustými oblastmi přes sedlo Namun Bhanjyang La (kolem 5000 m) a sejít na klasickou trekovou cestu kolem Anapůrny. Zde začíná v podstatě druhá část našeho putování.

            Sobota 8 října 1994 - vycházíme před desátou a po včerejšku se sotva vlečem. Počasí je pěkné a odpočinek na pryčně v hotýlku byl příjemný. Noc i s večeří a snídaní pro dva stála 280 rupií. Thanchok, kde jsme spali, není přímo na hlavní trase (je to jakási varianta). Na hlavní trasu narážíme za chvíli. Hlavně však narážíme na zástupy lidí nejrůznějších typů, tvarů a zjevů. Taky se objevuje poměrně hustá síť hospod, hotýlků a obchodů. Asi za hodinu jsme v KOTO. Dáváme si pivo (80 Rp) placky a jdem dál. Vypadá to zde jak na divokém západě před 100 lety. Za Koto poprvé ukazujem doklady. Dost se diví , odkud jsme přišli. Zapisujem se a jdem dál. Nad námi je nádherná hora Pisang (6092). Odpoledne se zastavujem v osamoceném hotýlku a tak jsme alespoň chvíli mimo davy. Nakonec tam i spíme.

            Další den pokračujem dál údolím. Moc toho vidět není, kopce jsou vysoko a z hlubokého údolí není rozhled. Příroda je zde zcela jiného rázu jak na jižní straně. Les velmi podobný našemu. Roste zde hlavně vejmutovka, pár smrků, ojediněle jedle, tis, topol, bříza, jalovec, stromovité tuje. V 16 hodin jsme v Pisangu (s dvěma posezeníma v hospodě - máme nahlášen odpočinkový pohyb). Pisang je pár domků a hostinců. Jako jinde i zde si objednáváme dle místního zvyku : z jídelníčku si napíšem do sešitu (na papír) co chcem anglicky včetně ceny a pak čekáme co nám donesou. Nakonec si podle jídelníčku spočítáme cenu a zaplatíme. V podstatě není třeba mluvit. Bohužel to většina turistů (viděli jsme jen tz. západní) silně zneužívá a při všech operacích podvádí (píše jiné ceny, špatně sčítá a podobně. Je to škoda.

            Ráno platíme za bohatou večeři, čaje, ubytování , teplou vodu (hrnec na mytí pro Alenu), pivo, snídani celkem za oba 650 Rp a jdem dál.   Vycházíme v 9 a již ve dvanáct jsme v Hongar (letiště pro Manang). Je zde několik domků, asi 5 hotýlků, motlitebna s velkým a potom klasická modlitebna s řadou malých mlýnků a letiště. Letiště tvoří rovná plocha u vody ohraničená bílými kameny, natažený drát (asi anténa pro případnou vysílačku) a vodorovný klacek, na který se zavěšuje pružinová váha, když se váží zavazadla. Toť vše. Čestující čekají i odbavení se děje na louce v trávě. V jednom hotýlku si zakládáme jakousi základnu pro další pobyt. Kupujem letenku na poslední možný termín do Pokhary (50 US) a zbývá nám na pobyt necelých deset dní.

            Úterý 11.10. - Vycházíme směr sedlo Kang La, odkud se chcem podívat na nějaký kopec. Cestou míjíme motlitební mlýnek na vodu (každý pohon k otáčení mlýnku je dobrý). Večer již spíme zcela nad civilizací v jakémsi kameném přístřešku výšky asi 80 cm ovšem ve výšce 4100 m. Konečně se nám otvírá pohled na krásné panorama vrcholů masivu Anapůrny. Z prava vidíme Tilicho peak (7134), celkem nevýrazný vrchol Anapůrna I (8091), dále pak Gangapurna (7485), nádherný vrchol Anapurna III (7855), Anapůrna IV (7525) (vzpomínám na procházkovu expedici), Anapůrna II (7937) a Lamjung Himal (6931) se sedlem kterým jsme před několika dny procházeli. Za Anapůrnou III je vidět nádherný posvátný vrchol Machhapuchhre (6993), který vévodí výhledu na hory z Pokhary. My ovšem vidíme jeho severní srázy. Škoda pro všechny v dolině, že nic takového nevidí.

            Další den jsme již v sedle Kang La 5100. Potkáváme dva jaky (zprvu vypadali spíš jako medvědi), jinak pusto. Stavíme stan.

            Čtvrtek 13.10. - vstáváme ve 4 (teplota - 8) a pokoušíme se po hřebeni směr Pisang. Brzo však zjišťujem nemožnost průstupu tímto směrem. Exponovaný hřeben s mnohasetmetrovými srázi je poskládán ze zcela volné šotoliny. Několikrát strháváme kamené laviny (čímž snižujeme hřeben) a pak se pracně vracíme zpět. Dostali jsme se jen na jakousi kótu asi 5225 m. Odsud cesta na Pisang není možná. Kromě toho ve vzdálenosti několika km cestu uzavírají vysuté ledovce. Naše pozornost se proto obrací na západ. Posouváme náš základní tábor (stan) asi o 2 km pod čelo ledovce zbíhajícího z masívů Chhulu East. Výška tábora 5100m. Teplota ve stanu při poledním slunci 33 stupňů.

            Pátek 14.10. Vycházíme za nejistého počasí v 6. Teplota ve stanu -10. Přes Anapůrnu se ženou mraky. Šlapem vzhůru přes čelo ledovce, pak ledovcem a přes dva výšvihy na ledovcový hřeben. V horní části je dost strmý a asi 100 m z nepevné šotoliny. Po závěrečném firnu jsme v 11 hodin na vrcholu Chhulu East IV - 5838 m. Rychle sestupujem (počasí straší, začíná sněžit), ale úspěšně se vracíme ke stanu potrhanému od krkavců. Opravujem provizorně trhliny a schováváme se před nepohodou. Do večera napadlo několik cm sněhu, fouká silný vítr a jsme v mracích. Zvedl jsem si sice svůj výškový rekord, ale chtěl bych ještě o pár metrů výš.

            Sobota 15 října Dnes mám narozeniny. Vítá mě -13 a jasno. Docházejí baterie v kameře a tak zůstává foťák. Není jisté, jak daleko se dostanem, ale vycházíme směrem k Chhulu East II   (námi přezdívaného podle pásů tmavých skal a bílého vápence "Pruhovaný kopec") 6060m. Vrchol je asi 6 km, převážně po hřebeni (ovšem 1000 výškových metrů se také nezapře). Postupně se dostáváme na horním ledovci přes sít hlubokých trhlin na hřeben. Hřeben je místy velmi ostrý a tak přijdou k užitku i obě zbraně a lano. Přecházíme přes dva vrcholy 5700m. Následuje opět uzonký hřeben s převějemi a sestupujem do sedla pod hlavní pilíř. Pilíř byl vidět již z tábora, nebylo však jisté, jak bude možné jej prostoupit. Jedná se o velmi strmý úzký pilíř zcela volné šotoliny. Jen s použitím maček a zbraní pomalu stoupáme po volných kamenech na hraně mezi kilometrovými srázy. Jediná možnost jištění je spadnout každý na jinou stranu. Konečně se nám podaří projít až k převislému ledovci a z boku vylést strmým ledem na ledové pokračování pilíře. Na předvrcholu váháme. Už toho máme dost. Přeci jen se pouštíme po exponované hraně pod konečný výšvih a v 15 00 jsme na vrcholové převěji 6060m. Místy mi hřeben svojí strmostí a uzkostí připomínal zimní hřeben Lyskamu v Alpách.

            Je pěkně, fotíme a máme obavy z cesty zpět. Ale návrat jde dobře. Za měsíčního svitu se vracíme do tábora. Jsem zcela spokojen - plán na překročení 6000m byl splněn. Dosáhl jsem svého výškového rekordu a   zvedl se i stagnující výškový rekord našeho oddílu. Doufám, že to bude dobrý směr pro celý klub i do budoucna.

            Druhý den vycházíme směr ledový kopec nad námi (asi 5700), ale není již motivace a tak se nad ledovcovým čelem zase obracíme zpět. A tím vlastně končí naše lezecké pokusy. V pondělí 17 října již začínáme sestupovat dolů. Počasí je stálejší a mrazivější (ve stanu kolem -4).   Před sestupem sníme poslední zásoby a jdem dolů do Hongar. Ono těch zásob nebylo zas moc. Pro informaci uvádím seznam   toho, co jsme nesli z Hongaru 11 října (a vydrželo nám to až do dnes):

1 l petroleje, 12 balíčků po 80 g nudlí, 0,7 kg bramborové kaše, 3 polívky, 14 bujónů, 1 luncheomeat, 1x párky, 11 ks kokosových sušenek po 100g, 4 malé čokolády, čaj, 200 g cukru, sůl, koření, šumáky, 200 g trvanlivého salámu cibule a dva česneky. Holt superultralehká expedice má své omezení.

            O půl páté večer jsme již v "našem" hotýlku Hongar - Maya, kde jsme nechali i některé věci. Sešli jsme dnes celkem v pohodě 1800 výškových metrů a teď v pohodě popíjíme 650 ml tuborg a jíme několik chodů.

            18 října si děláme prohlídkový výlet do Manangu. Cestou je klášter (do nejvyší komnaty Alenu coby ženu nepustí) ale jinak nic zcela mimořádného. Vlastní Manang na nás dýchne středověkem. Překvapí mě i velikost města. Od Pokhary bezkonkurenčně největší. Kamené tibetské domy jsou hustě vedle sebe, mezi se proplétají jen úzké uličky. Sídlo vládce se nezapře. V uličkách si nutno dávat pozor, neboť občas nepotřebnost z domu (např. špinavá voda) je chrstnuta z patra na ulici. Obytné jsou tu vlastně jen patra, přízemí je vždy hospodářké. V centru není ani moc hotýlků, většina je před vstupem do města.

            Za městem si prohlížíme místní zabijačku : býk se vyvede na pole a tam se pračtí. V prachu pole na vlastní kůži je pak rozpocován. Posedíme v hospodě a jdem zpět. Po hodině a půl jsme   zpět u letiště.

            Středa 19 října. Končí definitivně náš pobyt v horách. V osm odlétáme letadýlkem pro asi 12 osob a v 910 jsme již v hotelu v Pokhaře. Celý den pak chodíme po dědině a ochutnáváme různé dobroty nížin (ananas, dýně, pivo, dort, maso, ananas, pivo, papaja zase jiné pivo, opět biftek s bramborem, banány, papája) a večer je dost těžko.

            Čtvrtek 20 října cestujem autobusem do Kathmandu. Následující pátek pak věnujem prohlídce města. Za 40Rp se vezeme motorovou rikšou do Pathanu (velmi milá a převážně klidná čtvrť). Prohlížíme si starý královský palác v Pathánu, chrám Maha Baudha - dosud zcela postaru fungující klášter. K večeru se přesouváme k Pašupatina. Do vlastního chrámu cizinci nesmějí a tak pozorujem hinduistické pohřbívání - spalování u řeky. Dost smutný pohled. Procházíme posvátným parkem plným opic s jakýmisi kamenými poustevnami (některé jsou obydlené). Pousevničit zde není zase až tak špatné. V podstatě se celý den nic nedělá (trochu žebrá), večer z kláštera donesou v nerezovém jídlonosiči jídlo a pro krácení dlouhé chvíle se pokuřují věci u nás asi dost trestné. Viditelně neužitečný život. Ovšem v všeobjímající bídě (tato hinduistická část je nejubožejší z celého města) vlastně zajištěné živobití. Dělá to na nás smutný dojem. (To jsme ovšem ještě neviděli Indii, tak jak jí poznáváme za pár dní).

            Druhý den jdeme pěšky na výrazný a známý kopec, kde je Stupa temple - Swayambhunath - známá stavba na které jsou výrazné Budhovy oči. Je sobota a tedy asi svátek. Jsme tím pádem mimořádně obtěžováni žebráky (opět ještě netušíme, co nás čeká v Indii). Jinak je to ale zajímavé. Pozorujem některé související pobožnosti. Za udělení jakési "posvátnosti" se platí. Nejlépe penězi, přípustný je cukr a rýže. Výši kontroluje ve svatini sedící (v teplákách) světec.

            Večer 22 října usedáme do autobusu, který nás po menších zmatcích veze na přechod Sonaulli (Belahia). Zde ráno 23 října (třicátý den a tedy den kdy nám končí vízum) opouštíme na šlapací rikše Nepál. Za hranicí nás čeká autobus do Varanasi a před námi se otevírá nepoznaná Indie.

            To je ovšem   na samostatné povídání. Možná, že se k němu někdy dostanu. Na závěr bych chtěl všem případným zájemcům o Nepál doporučit, aby jeli nezávisle na všech našich cestovkách a podívali se i do míst (hlavě do míst) , kde se "nechodí".   Vše se dá domluvit velmi pohodlně a zařídit samostatně   na místě.

Hlavně vyjet!